Japonec Hirata (Nagase) se vydá na daleký Island. Chce nalézt místo, kde zemřeli jeho rodiče, aby tam mohl vykonat tradiční smuteční obřad. Zmatený a příliš slušný mladík se snadno stává obětí manipulace či podvodu a jeho jasně naplánovaná cesta se od začátku značně komplikuje. Setkává se s místními obyvateli i turisty, kteří ho ve vlastním zájmu a s (více)méně nekalými úmysly využijí. Většina těchto lidí představuje poněkud přehnané groteskní figury, jejichž mentální zdraví se pohybuje někde na hranici „normálnosti" a bláznovství. Hirata všechna příkoří pokorně přijímá stejně rezignovaně jako nudnou a neměnnou rutinu svého všedního tokijského dne. Pro svou cestu si navíc zvolil nejméně vhodné roční období, neboť tuhá zima - ve filmu neustále zdůrazňovaná množstvím sněhu a velkými vánicemi - je pro Japonce příliš krutá a někdy mu téměř znemožňuje, nebo přinejmenším komplikuje přijatelný způsob cestování. Přesun do pustějších míst tradičními dopravními prostředky zároveň zdůrazňuje vrchol putování v jeho meditativní poloze, uskutečnění rituálu jediným, osamoceným člověkem. Pustá islandská krajina tak ostře kontrastuje s v úvodu snímku prezentovanými záběry japonského velkoměsta, které je doslova přeplněné lidmi, výškovými budovami a neony a naprosto zde absentují přírodní prvky, natož krajina v podstatě nedotčená člověkem. Zvyklosti, denní tempo, typické zaměstnání i způsob trávení volného času jsou samozřejmě diametrálně odlišné. Japonec na Islandu je jednoznačně cizorodým, až exotickým prvkem a je všude středem zájmu. V novém prostoru se snaží zorientovat a dosáhnout svého cíle, což není zrovna snadné. Komorní příběh ve fridrikssonovsky nenápadném stylovém hávu a nehostinných islandských reáliích je odlehčen komickými výstupy vedlejších postav, které zároveň tematizují otázku „normálnosti", morálnosti a islandské identity.