Film Juraje Jakubiska Zbehovia a pútnici vznikl v době, kterou nemůže a ani nechce zapřít. Přímo do filmového vyprávění, které podle všech příznaku mělo dosud povahu fikce, najednou vtrhly filmové obrazy, zachycující stav země a nálady lidí po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Také díky těmto obrazům se původní tři filmové povídky spojily do jednoho celku. Dnešní divák už přestává vnímat hranici oddělující jeden příběh od druhého, hranici mezi filmovou fikcí a dokumentárními záběry, a jednotlivé obrazy spojuje do jedné velké grandiózní metafory zla.
Zakomponování dokumentárních pasáží do filmu způsobilo, že putoval do trezoru. A jako by to nestačilo, neví se, kam se ztratil negativ filmu. Po dlouhých letech už nikdo nevěřil, že by se mohl někdy najít, ale jen šťastnou náhodou se nedávno přece jen našel ve studiu Columbia Sony Pictures v Los Angeles, a tak muže divák konečně vidět tento film o zlu v obnovené premiéře celý.

Toto zlo se projevuje jako anonymní síla vybízející lidi k zabíjení. Nezná soucit, nezná smíření, drží člověka pod krkem a nevypočitatelně přeskakuje z osoby na osobu. Vše, co se mu staví do cesty, drtí, ohýbá, tříští, láme. Neuhýbá ani před láskou, ani před morálkou, krvavě zúčtuje jak se starcem, tak s dítětem, a je dokonce schopné v momentě učinit z pronásledovaného pronásledujícího a naopak. Zlo je síla, která nemá svůj začátek, nemá svůj konec; zlo je vždy tu, skrývá se za různé masky a čas od času je schopné rafinovaným způsobem vtáhnout lidi do šíleného tance smrti, ze kterého není úniku. Tanec se obvykle rozběhne v době války, už není diváků. Musí se jej zúčastnit všichni a jedině Smrt má hody.

Do prvního šíleného tance vtáhlo zlo lidstvo za první světové války, kterou prezentuje povídka Zbehovia. Druhý šílený tanec se odehrál za druhé světové války a jeho příběh zaznamenává povídka Dominika. Třetí nám Jakubiskuv film neukazuje, protože pro tento výbuch zla neexistují obrazy. Jaderná katastrofa totiž rozpouští kontury věcí a nechává mizet lidi po tisících. A tak nám filmová povídka Pútnici ukazuje svět den po atomové katastrofě. To, co zůstalo ze světa, je hrozné i pro Smrt, která dosud bez následku přežila první a druhý tance. Smrt, odsouzená kráčet v patách lidí a zabíjet je, najednou nemá za kým chodit, a proto sama umírá. Ze světa se vytratila víra, radost a smutek, pravda a omyl, zkrátka všechno, co je svázané s naší existencí, a zůstala v něm vyprahlá země jako děsivý monument anonymního zla, které vyhrálo. Ale toto vítězství už nemá svědky, takže v konečném důsledku i zlo, paradoxně, samo se sebou prohrálo.