Film byl inspirován konferencí proti násilí v jihoamerických zemích v Madridu, na níž Sauru zaujala výpověď ženy, kterou teroristé věznili a mučili se zavázanýma očima. Hlavní hrdina, režisér pohybového divadelního souboru José Luis Gómez (ve filmu hraje sám sebe), se pokouší tuto kauzu scénicky rekonstruovat.

Do tvůrčího procesu vstoupí Emília (Geraldine Chaplin), která již ve zralém věku opustila manžela, rozhodnuta dát svému životu nový smysl hraním divadla. Na zkouškách Gómez iniciuje v hercích jejich emocionální a asociativní paměť, provokuje je k uvolněnému projevu mysli i těla. Zprvu ostýchavá Emília se posléze vžívá do role až do té míry, že v týrané ženě nachází samu sebe. Střetá se v ní dvojí zkušenost: vdané, nespokojené ženy, která zběhla z konvenčního manželství, a liberální, nezávislé umělkyně. Nový partner se stane i jejím guru a citlivým iniciátorem v osobnostním a hereckém růstu. Postava Emílie projde obloukem radikálních proměn, aby se nakonec vrátila k původní podobě. Její odchod z osvobozeného vztahu zpět do formálního manželství demonstruje bezvýchodnost ženské emancipace v tradičním patriarchálním systému. Gómezův osobní problém je hlubší, trpí úzkostným neklidem a nespavostí, a depresivní stavy v něm oživují tíživá traumata z mládí. Po saurovsku vstupuje jako dospělý do světa minulosti, aby si vyjasnil některé situace a vztahy. Pro svou veřejnou angažovanost proti násilí je ohrožován anonymními výhrůžkami, které nakonec vyústí do brutálního přepadení neznámými násilníky. Závěrečná scéna konference s vystoupením inkriminované oběti se zvrhne do krvavého teroristického útoku, aniž by bylo zcela jasné, zda se jedná o inscenovanou, nebo reálnou situaci, stejně jako nelze rozpoznat, zda žena v tmavých brýlích je skutečná, anebo herecky převtělená Emília. V Zavázaných očích se Saura pokusil o kvazidokumentární záznam procesu vznikajícího představení, o vhled do herecké dílny i zákulisí tvůrčích vztahů s využitím improvizačních schopností herců. Nevyrovnaný, motivicky přetížený film, do něhož se promítla soukromá krize vztahu Saury a Chaplin, je pozoruhodnou ukázkou zralého herectví obou hlavních představitelů.

Gómez a Chaplin rozehráli dynamické, psychologicky komplikované partnerství, v němž se složitě prolínají jejich milenecké a umělecké role. Fenomén divadla a teatralizace civilních situací odkryly v herečce kromě již ověřených možností nové polohy. Rozehrála škálu emočních proměn, například ve scéně improvizovaného monologu, v němž Emília před zrcadlem soustředěně popisuje svůj úzkostný sen. Zprvu plaše a nejistě líčený snový prožitek se takřka nepostřehnutelně promění v suverénní herecké sólo. Tuto náročnou úlohu, ve které nejprve sugerovala hrdinčin amatérismus postupně rozvinutý do zralé profesionality, zvládla Chaplin s neokázalou virtuozitou.