Druhý celovečerní film dnes již slavného alžírského režiséra Rabaha Ameura-Zaimeche je především dvojznačným zachycením životní reality, je to antropologická studie sociálních návyků islámské komunity. Český překlad názvu Zapadákov odkazuje pouze k faktu, že se jedná o izolované a zaostalé místo i v rámci Alžírska. Jinak má titul filmu minimálně dva významy, které osvětlují i zpracovávané téma. Francouzský nespisovný výraz „bled" pochází z arabského slova „bilad", což znamená půdu nebo zemi. Režisér totiž ve snímku opěvuje krásy Alžírska, což vyznívá o to upřímněji, když si uvědomíme, že tak činí na půdorysu bolestného příběhu o emigraci a návratu do vlasti, přičemž jedním ze dvou hlavních hrdinů je režisér, který hraje sám sebe.

Bled Number One může také znamenat úplně první zapadlé místo, jakýsi prvotní prostor zrodu, do jehož hledání se pouští hrdinové filmu. Vizuální i obsahová krása snímku vyvěrá z prolínání dvou časových rovin: současnosti a minulosti. To doplňuje i obrazová sounáležitost narace dokumentu a fikce, které existují vedle sebe, a jen se střídá obrazový modus. Chvíli převažuje natáčení reportáže naživo a chvíli se dostáváme do obrazového odstupu fikčního filmu. Tematicky se autor zabývá důsledky občanské války z devadesátých let, kdy zemřelo více než dvě stě tisíc lidí. Formálně je pak zajímavý alespoň fakt, že jde o jeden z průkopnických filmů natočených digitální technologií.

Dle slov režiséra (natáčí tak všechny své filmy) je tomu tak ze tří důvodů: 1. jde o levnější způsob natáčení, 2. kamery jsou lehčí a tedy snadněji manipulovatelné, 3. kvalita obrazu je ideální pro druh kinematografie, která ho zajímá. Poslední jmenovaný důvod je velmi důležitý, protože obrazová koncepce záběrů osciluje mezi televizní reportáží a fotografií. Některé výjevy jsou tudíž ostré až nehybné, zatímco jiné zdánlivou nedokonalostí připomínají natáčení skrytou kamerou. Tato obrazová ambivalentnost je zásadní estetickou výzvou a kvalitou filmu. Na jedné straně dokumentární krutost podřezávání býka, na druhé divadelní inscenovanost při setkání islámských extremistů s venkovany.

Zajímavé je, že není využívána ruční digitální kamera, abychom mohli být blíže zachycované skutečnosti, ani aby film získal punc jakéhosi amatérismu, ale aby vznikl filmový hybrid, který není hrubým realismem ani abstraktní obrazovou stylizací. Dalším aspektem je žánrová nevyhraněnost - film je narativně koncipován jako western, ačkoliv jím ani nemůže být. Z naznačených důvodů je Zapadákov neobvyklý snímek, takže divák zvyklý na jistoty příběhu tápe. Hledání pravdy nebo reality v souvislosti s takovýmto dílem pak pozbývá smyslu.