Dokumentární dekupáž ve zpomalení a poetizovaná reflexe vztahu člověka k času a prostoru. Ve statických, dlouhých obrazech rozkládá portugalský režisér do záběrů mizanscénu konce života jeho babičky. Člověk odkázaný na pomoc druhých, izolovaný ve vlastním domě se zde potkává s intimním prostorem svého života. Když vstoupí režisér s kamerou do bytu a umírání vlastní babičky, najednou se cítí jako vetřelec. Uvědomuje si intenzivně hranici soukromí, hranici mezi jedním člověkem a někým druhým. Tu, kterou může prolomit jen láska.