Ústřední hrdina Roberto, který získá novou práci vychovatele v mateřské školce, typologicky odpovídá Ferreriho postavám snílků, vytvářejících si vlastní iluzorní absurdní svět na útěku ze všední reality a z moderní odcizené společnosti. Stejně jako v předchozích režisérových filmech, také tady je tragikomický antihrdina pevně fixován na svůj zacílený objekt. Tentokrát jím není ani předmět či zvíře, ale malý němý chlapec Gianluigi, jímž je Roberto fascinován a který se stane pevnou součástí jeho života. Hrdinova pozornost se zde upíná v podstatě ke dvěma věcem, které mu nahrazují celý okolní svět. Z materiálního hlediska je to tahací harmonika, z lidského hlediska malý handicapovaný chlapec. Ve scéně, v níž bere Roberto děti na výlet do okolí továrny, Ferreri symbolicky staví do kontrastu nevinný dětský svět s industriálním technokratickým prostředím. Azyl, který je obsažen v názvu filmu, tady pro hrdinu představuje Sardinie, kam odjíždí s dětmi nacvičovat divadelní vystoupení. Prostředí ostrova znamená pro postavu individuálně prožívaný exil před společenskými poměry v Itálii i útěk před vlastní politickou minulostí radikálního aktivisty, kvůli níž ho vyslýchá policie.