Hemingwayova proslulá drsná povídka The Killers z roku 1927 se dočkala tří filmových adaptací. První, která patří po všech stránkách mezi nejlepší snímky filmu noir, natočil Robert Siodmak, druhou spolurežíroval v rámci školního cvičení na podzim 1956 Andrej Tarkovskij a třetí vytvořil v roce 1964 Donald Siegel.

Již v povídce je s neopakovatelnou opravdovostí zachycena atmosféra nelidského násilí: dva bledí, stejně odění pistolníci svou mluvou i pohyby věští tak intenzivní hrozbu a naprostou lhostejnost k ostatním mužům v lokále, kde se děj odehrává, že všichni pokorně naslouchají jejich rozkazům ještě předtím, než zabijáci vytáhnou zbraně a je odhalen jejich vražedný úmysl. Všichni jsou jakoby zmrazeni slovy pistolníků a instinktem děsu. Tuto základní situační strnulost a chlad s lakonicky cynickými dialogy Siodmakův film s velkým půvabem zachovává, slouží mu však jen jako prolog k postupnému osvětlování důvodů, proč ústřední postava boxera (debutující dvaatřicetiletý Burt Lancaster) postupně ztrácí vůli k životu. V dlouhých flashbacích je minulost zkoumána z několika hledisek: komplex akcí a skrytých motivů, který se odhaluje, má charakter labyrintu příznačného pro noirové filmy 40. let. Scenáristé navíc připisují postavu osudové ženy (v elegantním podání třiadvacetileté herecké hvězdy a Hemingwayovy osobní přítelkyně Avy Gardnerové), jež dává boxerově životní krizi zřetelný erotický podtext.