Už jsem si myslel, že slashery mají svůj boom v novém tisíciletí za sebou. Před prázdninami 2006 do kin uvedený snímek „Hory mají oči“ a řada dalších, které to do kinosálů nedotáhly mě ale utvrdily o opaku. Když jsem v půjčovně vybíral, jestli se podívat na právě zmiňovaný nebo na snímek z kinematograficky exotičtější Austrálie, zvolil jsem druhou variantu. Oba kousky jsou podle skutečné události, oba trailery vypadaly zajímavě, v obou se zdálo, že bude hodně brutality a krve a oba se minimálně na první pohled odehrávaly v geograficky podobných podmínkách, které alespoň pro mě skýtaly relativní „vyvražďovací oříšek“. „Přece jenom, je tam skoro všude rovina“, říkal jsem si. Zvolil jsem nakonec kousek z Austrálie.

Snad proto, že jsem byl ještě donedávna pevně rozhodnutý, že tuto zemi navštívím.Ale abych se vrátil k úvodní otázce. Krokodýlu Dundeemu ne, ať se nám může zdát jeho filmový charakter v tomto směru jakkoliv podivný, jistému Ivanu Milatovi však zřejmě ano. Tenhle ten Angličan s chorvatskými předky se do historie australské kriminalistiky zapsal jako tzv. „backpacker murderer“, když v 90. letech zavraždil několik turistů. Převážně mezinárodních. Jak se říká, nejlepší scénáře píše sám život. A v tomhle případě je pomáhá editovat smrt.

Jak vás může někdo najít, když ani neví, že jste se ztratili? Jeden takový přichystal i pro Liz, Kristy a jejich australského kamaráda Bena. Na společném výletě v zemi klokanů se rozhodnou navštívit kráter po spadlém meteoritu – Wolf Creek. Meteory (alespoň ty filmové) zvládnou různé věci – přináší nadlidi z vesmíru, dovolují smrtelníkům levitovat, v tomto případě způsobují nefunkčnost hodinek nebo třebaaaaa…..auta. Naštěstí Austrálie je plná ochotných strejda-look týpků, kterým auta fungují i za takových okolností. Byl jsem vychováván, abych se s cizími lidmi nebavil, obzvlášť večer, těžko však říct, jestli bych v takovémhle případě odolal. Obzvlášť, když John Jarratt umí zahrát takového sympaťáka.O zápletku se stará samotný žánr, takže už snad dál nemusím pokračovat. Ale čím je tedy snímek výjimečný nejen na australské poměry (přiznávám ale, moc eukalyptových filmů jsem neviděl)?

Třeba právě tou úžasnou krajinou. Dlouhé záběry na tamní pustiny v pozadí se zapadajícím sluncem připomínají dokumenty jak z National Geographic a vytvářejí opravdy pocit samoty a beznaděje. Místa, kde se nedovoláte pomoci, místa, kde projede jedno auto do týdne, místa, kde to máte k sousedovi několik desítek, ne-li stovek kilometrů. V takových podmínkách, kde o vyvýšeninu ani nezavadíte, se těžko uniká vrahovi s károu s osmi válci a výzbrojí snipera. Obzvlášť, když už má několik takových jako vy za sebou a k tomu autopotahy z klokaních kapes.Wolf Creek je výjimečný mezi slashery i v tom, že postav na porážku není tolik, přesto se o nedostatek brutality nemusíte obávat. Není sice zas až tak brutální, o to více ale uvěřitelnější.

Tomu ostatně napomáhá i fakt, že vrahem není žádný zmutovaný extraodolný retard ani jiná deformovaná zrůda, ale „obyčejný farmář, který jen nemá rád turisty“. Bez jakékoliv znalosti děje jsem dokonce na pár okamžiků i věřil, že tenhle hodný strejda to myslí naprosto upřímně a i on se stane obětí někoho dalšího (omlouvám se za polo-spoiler), brzy jsem ale zjistil, že snímek si bohatě vystačí se čtveřicí hlavních postav. Pološílený záblesk v očích, perverzní úsměv, suchý smysl pro humor a stylové prošedivělé licousy. Takový je Mick Taylor, který se nebojí citovat svého slavnějšího kolegy v krokodýlí vestě.S oběťmi to taky není zlé. Tři obyčejní „studentíci“, kteří se jednoduše rozhodli vyrazit si na výlet.

Jejich jedinou nevýhodu jim přisoudil scénář, díky němuž se museli představovat trochu déle než je zdrávo, což je s ohledem na jejich role v druhé části filmu poněkud zbytečné. A jestli mi někdo bude tvrdit, že Kristy „přehrávala“, osobně mu ….. (tady jsem chtěl napsat nějakou vtipnou hlášku, která by si pohrávala s něčím typicky australským, ale nic mě nenapadlo, pozn. autora). Nad některými kroky obětí by se sice dalo pozastavit, přesto si myslím, že jejich „logičnost“ je větší než u jiných žánrově spřízněných snímků. Žádný z charakterů určených na smrt není prezentován jako hlavní, tudíž nehrozí nějaká možnost předvídání „kdo přežije“ a i když možností není moc, řekl bych, že vás snímek svým vývojem i závěrem docela překvapí. Ale nebojte, nepůjde o druhý "Haute tension ending"