Macário stráví dlouhou jízdu vlakem do Algarve hovorem s neznámou cestující, které se svěřuje s bolestným příběhem životní lásky: sotva nastoupil ke svému strýci do prvního zaměstnání jako účetní, bláznivě se zamiloval do dívky z domu přes ulici. Její živý portrét v rámu okna a rozhodnutí se s ní oženit odstartovaly bolestné peripetie, jejichž nejsmutnějším rozměrem byl falešný happy end... Stoletý Oliveira patrně na protest proti cenám za „celoživotní dílo“, které převzal na festivalech v Benátkách a v Berlíně již před čtvrtstoletím, tvoří čím dál intenzivněji.

Když roku 2003 natočil snímek s provokativním názvem Mluvený film, chtěl tím jistě sdělit, že má stále co říci, a od té doby vkládá do své filmografie dva nové tituly ročně. Jejich délka už dávno nedosahuje čtyř set minut jako u Saténového střevíčku (1985), ale i tento snímek s hodinovou stopáží dokazuje kultivovanost svého vzdělaného a sečtělého tvůrce. Přestože režisér začal tvořit ještě v éře němého filmu, stále vyniká obdivuhodnou schopností udržet krok s moderní dobou.