Byť alžírská kinematografie nepatří mezi nejproduktivnější, již několik desetiletí se zde pravidelně objevují výrazně talentovaní tvůrci. Tariq Teguia patří jednoznačně k nejlepším režisérům současnosti. Ve snímku Vnitrozemí podává obraz obyčejného života postiženého „obyčejným" terorismem. Ačkoli se nedočkáme jediné násilné scény, žádné detailní analýzy, přeneseme se do života lidí, kteří se musí různými způsoby vyrovnávat s realitou každodenního násilí a bezpráví. Příběh zeměměřiče Maleka se odehrává na samotách v podhůří Daja. Hrdina sem odjíždí proti své vůli a možná ani netuší, jak dalece je zde přítomno násilí, beznaděj a islám. Tariq Teguia vytváří své filmy na základě neobvyklé estetiky. Také v tomto snímku propojuje tři různé roviny: krajinu, dialog jako leitmotiv a Alžírsko jako zemi sužovanou islámskými integristy. Tématem filmu je výraz gabbla, což v alžírské arabštině znamená zemi, k níž se obrátíme zády a která je uvnitř. Neoznačuje pevně dané místo, protože patří do nomádského slovníku. Pro diváka je neobvyklý samotný způsob mizanscény.

Režisér se spoléhá na odkazy, výrazně potlačuje dialogy ve prospěch ruchů a hudby, kamera důsledně (často dlouho bez pohybu) sleduje krajinu, do jejíchž útrob se snaží proniknout. Ačkoliv rozvážnost v pozorování a dějový minimalismus mohou vyvolávat dojem dokumentárnosti, hrají ve filmu profesionální herci a natáčení probíhalo na základě důkladné přípravy. Rozdíl v přístupu lze možná spatřovat ve faktu, že kinematografie, jež v Alžírsku vznikala po získání nezávislosti v roce 1962, byla velmi konkrétní, až empirická. V posledních patnácti letech lze spatřovat znatelný příklon k emociálně laděným obrazům, které pouze naznačují, evokují a tím ponechávají svobodu výkladu. V mnoha ohledech připomíná Vnitrozemí film Zapadákov (Bled Number One - 2006) jiného talentovaného Alžířana Rabaha Ameura-Zaïmeche, který se také naprosto radikálně rozchází s estetikou tradičního alžírského revolučního filmu, jež od 60. let určovala styl naprosté většiny filmařů.

Vyvstává před námi obraz terorismu žitého a viděného muslimy, kteří povětšinou nevnímají širší souvislosti jako aktivisté. Ti svým nekonečným dialogem vytvářejí ve filmu intermezza nemající přímou souvislost s načrtnutým dějem.