Už úvodní scéna filmu napovídá, že děvčátko, které rodící žena přivádí na svět, není vítáno. Křik rodičky je víc zlostný než bolestný a nic nenasvědčuje tomu, že se matka na dceru těší. Tak to mezi Matkou a Dcerou zůstane i dál, a proto nemají jména. Jejich společný život se skládá z neustálých úniků Matky do náručí mužů, které si vodí do jediného pokoje v domku, kde aspoň minimum péče poskytuje dítěti babička. Ovšem ta jednoho dne umírá a ty dvě jsou ponechány samy sobě. Dcera roste a už chápe, kdo její Matka je. Odsuzuje ji, ale nedokáže žít bez ní. Věčný koloběh jejich zmarněných životů připomíná roztočeného vlčka, jedinou hračku v Dceřině životě, jedinou věc, jež ji poutá k matce. Jednoho dne se ale věčná honba zastaví. Vasilij Sigarev, který přepisem vlastní hry ve filmu debutoval, zasadil drásavý příběh nelásky do bezčasí a konkrétní není ani prostor, v němž se odehrává. „Nikdy nechci ve svých hrách říkat, ‚o čem to je‘ – ať každý divák rozhodne za sebe. Doufejme jen, že mu ten příběh řekne něco nového o lásce a o jejím nedostatku, o zlu – a o vlastní duši.“