Vlasy, jeden z nejvýznamnějších muzikálů druhé poloviny 20. století, zaujal bezpochyby Miloše Formana nejen nabízející se možností natočit výpravný film s choreografickými čísly, moderní hudbou a provokujícími texty, ale především svými přesahy za obvyklé hranice muzikálového žánru. V době svého vzniku byly Vlasy dílem politickým a vyhroceně sociálněkritickým, odsuzujícím válku ve Vietnamu a maloměšťáckou lhostejnost vůči této tragédii. A také dílem romantickým vzýval hippies a všechny formy jejich rebelie proti zbytnělému konzervatismu. Formanovi nečinilo žádné potíže najít si vztah k těmto ryze americkým tématům, vždyť jádrem tam byly problémy, na něž se soustřeďoval ve všech svých českých filmech: generační konflikt, naivní a čistá touha mládí po lásce a svobodě a rovněž protest proti konvencím a předsudkům, které tyto iluze bezcitně ničí. Ondříček měl tentokrát před kamerou daleko různorodější a temperamentnější reprezentanty mládí, než na jaké byl zvyklý doma, a také toho náležitě využil. Snímá je téměř nepřetržitě v akci a dynamickém pohybu, nevšímá si jen řeči tváře, ale celého těla, mladí muži a ženy v jeho podání jsou živelní a draví, strhující svou spontaneitou. Jistě i jeho zásluhou je tento film především nakažlivou oslavou vitality a radosti ze života.