Když režisér půjčoval digitální kameru dvacetiletému páru, svým sousedům v kodaňské čtvrti, a požádal je, aby s ní zaznamenávali dílčí okamžiky svého soužití, netušil, že výsledkem bude dokument blížící se svojí bezohlednou impulsivností snímkům Larryho Clarka či Harmony Korina, neboť kamera se stala společníkem drobností jejich dnů, jejich intimity, hádek a smiřování, sexu, tance, drog, toho neustálého hledání různých stimulací na cestě k dospělosti.