V tomto filmu jsem poprvé vyprávěl věci, které přesahují mez únosnosti, říká Pasolini o Prasečinci, který je (vedle divadelní hry Orgie, inscenované v Turíně roku 1968) nejvýraznějším předchůdcem snímku Saló aneb 120 dnů Sodomy. Již Prasečinec je alegoricky pojatou obžalobou soudobé neokapitalistické Itálie, kterou Pasolini přirovnává k Německu v době Hitlerova nástupu k moci. Snímek je složen ze dvou střídavě se prolínajících povídek. Té první dominuje výrazně lyrický styl, ta druhá je až chladně prozaická, plná verbálních sarkasmů. První příběh letopočet není znám, patrně jde o středověk - pojednává o mladíkovi (Pierre Clementi), který se plahočí tajemným pouštním bojištěm, posetým mrtvolami a zbraněmi. Je k smrti zmučený hladem. V mezní situaci se stává kanibalem. Protagonista druhé povídky, která se odehrává v současnosti, je synem úspěšného německého průmyslníka z Bonnu. Tento mladík jménem Julian (Jean-Pierre Léaud) trpí neobvyklou sexuální úchylkou dospívá k orgasmu pouze při styku s prasaty.

Prasata představují pro Pasoliniho metaforu společnosti, v níž Julian a jeho rodiče žijí. Julian je podle Pasoliniho obětí střední společenské třídy, která je zkrátka zcela zkorumpovaná a zkažená, přesto však nedovolí vlastním dětem, aby se vymanily z předepsaných konvencí. Hrdinové filmu Prasečinec jsou neposlušní synové v té nejodpudivější podobě: bouří se proti společnosti, avšak jsou jí sami pohlcení. Vyznění díla je surové a otřesné, ale Pasolini přistupuje k látce se záměrným odstupem a humorem.