Fiktivní dokument, pravděpodobně první snímek, který režírovali společně Izraelec a Palestinec, začíná ve vlaku z Paříže do malého města Vesoulu, které se rozhodlo zviditelnit pořádáním filmového festivalu „Válka a mír". Ředitel této kulturní akce, veselý, upřímný chlapík, pozval izraelského režiséra Amose Gitaie a palestinského Eliu Suleimana (Boží zásah, Yadon ilaheyya, 2002), aby zde společně uvedli své filmy jako velké gesto ve prospěch míru na Blízkém východě. Cestu vlakem, která představuje první polovinu snímku, si dlouholetí přátelé zpříjemňují rozhovorem, ve kterém se kromě povídání o dětství a dospívání v Haifě, resp. Nazaretu, cestování do zahraničí či získávání pasu, posouvají do roviny ironické reflexe stereotypů a politické korektnosti. Válka a mír ve Vesoulu je docela zábavným a někdy i humorným, lehce srozumitelným a důvtipně vypovídajícím pohledem na osobnost, názory a životní postoje obou mužů. Gitai je představen jako inteligentní, ale trochu nepřesvědčivě „hrající", zatímco Suleiman je velmi přirozeným hercem a politickým analytikem, vtipným glosátorem s kamennou tváří Woodyho Allena. Tempo snímku je však poněkud nevyrovnané - svěží pasáže rozhovorů střídají mlčenlivé záběry obou mužů, například skrze okna vlakového kupé, či nápadné prodlevy, při kterých si divák pokládá otázku, zda neměla být práce střihače ještě důslednější.