Padesátiletá Ludmila žije sama na okraji zapomenuté sibiřské vesnice Ordžonikidze. Píše básně, maluje, část života strávila v pravoslavném klášteře a je přesvědčená, že člověk bez Boha není ničím. Také stejně starý Nikolaj je hluboce věřící. Žije v malém domku na břehu řeky Angary a boží chrám pro něj představuje zdejší panenská příroda, do jejíhož lůna se každodenně vydává na lov zvěře a ryb. Nikolaj vyznává staroslovanskou pohanskou víru, jejímž nejvyšším bohem je Rod, s nímž lze komunikovat skrze hudbu přírodních zvuků. Specifickou poetikou prodchnutý snímek s řadou lyrických pasáží umocňuje působivá zvuková kulisa, jejíž část obstarává sám Nikolaj, který za doprovodu své staré kytary zpívá melancholické písně.