Snímek, který zvítězil v několika anketách jako nejlepší turecký film, znamená zvrat v Güneyově kariéře: jde o mistrovské dílo, završující etapu Ugly King a předznamenávající tzv. fenomén Yılmaz Güney Naděje je prvním a nejdůležitějším příkladem toho, jak velmi byl Yilmaz Güney ovlivněn italským neorealismem. Neorealismus kinematografický směr odrážející každodenní realitu chudých utlačovaných lidí, aniž by se přitom uchyloval ke klišé či k vyumělkovanosti nebyl pro Güneye pouhým zdrojem inspirace; on sám výrazně svým filmem přispěl k jeho vývoji. Cabbar, chudý vozka z Adany, svádí boj s nuznými životními podmínkami, aby mohl být oporou své ženě, své matce a pěti dětem. Kupon do loterie, do nějž vložil svou naději na lepší budoucnost, však obrat k lepšímu v jeho životě nepřinese. Cabbara nadobro opustilo štěstí. Věřitelé naléhají, on sám je neustále ponižován, jeden z jeho koní uhyne a druhý je mu zabaven. Nelze než upnout se k poslední naději, že najde kdesi zakopaný poklad a přítel Hoja naznačuje, že ví, kde by se měl nacházet. Závěrečná část filmu dokumentuje cestu za efemérním bohatstvím.