Celovečerní režijní debut Veita Helmera se naprosto odlišuje od německé produkce posledních let. Obešel se nejenom bez zvučných hereckých jmen, ale až na pár mezinárodně srozumitelných výrazů i bez dialogu. Příběh sám se odehrává kdesi daleko od našeho světa, v neurčeném čase. Titul je názvem tichomořského souostroví, jež se ve filmu objeví pouze na mapě a jež pro hrdiny představuje zaslíbenou zemi. Ocitneme se ve zchátralých lázních na okraji liduprázdného města nedaleko mořského břehu. Ve sklepení pod bazénem se ukrývá prastarý stroj. Zde žije Anton se svým slepým otcem. Ještě nikdy toto místo neopustil a sní o tom, jak jednou vypluje jako lodní kapitán na moře. Zatím ale vytváří iluze starých dobrých časů pro svého otce. Hluk zaplněného bazénu je nahrán na kazetu a donekonečna přehráván. Jednoho dne navštíví bazén dcera skutečného kapitána a Antonův život dostává nový smysl...

Zrod snímku Tuvalu začal již v roce 1987, kdy Helmer navštívil starý Bismarckův bazén v Hamburku. Posléze se k této myšlence vrátil se spoluscenáristkou Michaelou Beckovou. Příběh postavil pouze na lehce kolorovaném černobílém obraze a zcela pominul běžný dialog. Ke svému filmu režisér dodává: "Film Tuvalu je mé dítě a mám pocit, že velmi choulostivé. Mám vážné obavy, že bude spolužáky napadán, protože je jiný než ostatní."