Od dob úspěchu Wilderovy komedie Někdo to rád horké' (1959,) má postava muže v ženských šatech v americké kinematografii své pevné místo. V roce 1982 to potvrdil Sydney Pollack filmem Tootsie. Mužští hrdinové na sebe brali ženský převlek zpravidla nedobrovolně, ve chvíli nejvyšší nouze, aby pak mimoděk dokázali, že dovedou být v mnoha ohledech "ženštější" než skutečné představitelky něžného polglaví.

Devadesátá léta rozšířila téma o motiv transvestitismu, často využívaný i v mimohollywoodské kinematografii (britská Hra na pláč, australské Dobrodružství Priscilly, královny pouště, italská Kráska z baru). Snímek režisérky Beeban Kidronové Tři muži v negližé je bláznivou převlekovou komedií ve Wilderově stylu, jejím hlavním tématem je však myšlenka tolerance k odlišným jedincům. - Dvojice mužských transvestitů, noblesníí běloška Vida a černošská parádnice Noxeema, se vypraví z New Yorku autem na soutěž o královnu krásy do Hollywoodu. Veze s sebou hispánskou "dívku " Chi Chi, která se pod jejich vedením mění z pouhého homosexuálního chlapce v ženských šatech ve skutečnou osobnost, jež má všechny vlastnosti opravdového transvestity. Trojice stráví kvůli porouchanému vozu víkend ve vesnici, kde svou přítomností způsobí mezi nic netušcími obyvateli malou revoluci. Místní ženy v sobě objeví dosud skrytou krásu a dokáží se emancipovat od citové závislosti na mužských partnerech. Těm se nová situace tak trochu paradoxně líbí. Když pomstychtivý a rasistický šerif Dollard prozradí pravou totožnost výstředních návštěvnic, není už téměř nikoho, komu by jejich "úchylná" sexuální orientace vadila.

Kidronová vsadila na obsazení "zaškatulkovaných" herců do neobvyklých rolí: tanečně vzdělaný Patrick Swayze, hvězda sportovních a akčfníchsnímků Wesley Snipes a všestranný John Leguizamo maximálně využívají zadaných partů k obdivuhodným komediálním kreacím; prvořadé místo má ovšem vnitřní svět tří odlišujících se hrdinek, a vedle něj bohatá psychologická drobnokresba "normálních" obyvatel vesnice. Averze k sexuálně odlišným jedincům patří podle tvůrců filmu do jedné kategorie s rasismem (viz postava vzteklého šerifa Dollarda). Vše je podířízeno humanistickému, ale možná až příliš úzkostlivě zdůrazňovanému poselství o potřebě nalézt sebe sama, a zároveň respektovat druhé.