Již v roce 1956 vznikla dokumentární fikce Torero. Její režisér Carlos Velo natočil oslavnou ódu na tehdy populárního toreadora. Také hrdina filmu Pedra G. Rubia a Carlose Armelly si o sobě myslí, že je toreador, ale především tento potomek Mayů zaujme svou rozpolcenou osobností. Na jedné straně hrdý a odvážný bojovník a na druhé straně sebezničující osobnost a násilnický manžel propadající alkoholu.

Mezi těmito dvěma polohami se odehrává jeho život Filmaře nechal zaznamenávat i značně soukromé okamžiky a přítomnost kamery si uvědomoval jen zřídka. Styl direct cinema se mísí s očividně hranými scénami zápasů. Takovýto druh antropologického dokumentu není v historii mexického dokumentárního filmu ojedinělý a většinou tvoří to nejlepší z tamější produkce. I v případě filmu Toro negro se k nám dostává možná nechtěná studie lidské osobnosti, mexický pohled na smysl života a na každodenní filozofii sociálně slabších vrstev.

Filmařsky originální portrét obyčejného hrdiny je zároveň krutým pohledem na nelehkou situaci lidí bez vzdělání, zbavených možnosti získat důstojně placené zaměstnání.