Film Tiché stránky, v podtitulu přiznávající svoji inspiraci ruskou prózou 19. století, paradoxně stojí mnohem více na sugestivní práci s filmovou formou než na rekonstrukci silných příběhů klasické ruské literatury. Dlouhé, často monochromatické záběry vyvolávají v divácích obdobné pocity sklíčenosti, marnosti a bolesti jako tradiční vyprávění, které Alexandr Sokurov záměrně minimalizuje ve prospěch vysoce stylizovaných a sevřených výrazových prostředků. Upozadění narace umožnilo režisérovi obrátit pozornost na emoční sílu filmového obrazu, jež ve spojení se zaměřením se na méně známé scény z vybraných předloh vytváří netradiční podobu ruského klasického realismu.