Existenciální koktejl, který namíchal režisér Wojciech Smarzowski ve filmu Dům hrůzy, je ještě hořčí než ten, který servíroval ve svém hraném debutu Svatba (Wesele) v roce 2004. Opět se ale jedná o ironický portrét polské společnosti. Film se odehrává ve dvou časových rovinách. V té první sledujeme Edwarda Środoně, jenž po smrti své manželky opouští pobřeží Baltu a stěhuje se za prací v JZD do zapadlého koutu Běščad. Po cestě narazí na dům manželů Dziabasových. Počáteční nedůvěra domácích se postupně ve jménu tradiční polské pohostinnosti mění v pijatiku, nesoucí se zprvu v přátelském duchu.

Druhou rovinu tvoří vyšetřování hrůzné vraždy, která se onoho večera v domě Dziabasových odehrála. Hlavním podezřelým je Środoň. V průběhu vyšetřování se toho děje daleko víc. Do popředí se dostává poručík Mróz a zkorumpovaný prokurátor Tomala. Politické souvislosti filmu mohou zůstat pro českého diváka v některých místech skryty. Děj filmu začíná na konci roku 1978 na baltickém pobřeží, kde se v té době tvořilo politické hnutí Solidarita. Hlavní hrdina utíká do zapadákova nejen zapomenout na smrt své manželky, ale taky z politických důvodů. Nehodlá se politicky angažovat. Vyšetřování zločinu se naopak odehrává v roce 1982, v době výjimečného stavu. Ten je ve filmu symbolicky v duchu polské filmařské tradice znázorněn zasněženou krajinou. Pod závěji sněhu zůstává uvězněna také pravda, jež by měla být výsledkem šetření. Při něm by se totiž mohlo ukázat, že do případu jsou zapleteni straničtí představitelé. A tak na tom, co se v domě hrůzy opravdu stalo, nakonec skoro nikomu nezáleží. Na snímek musíme nahlížet rovněž jako na obraz polské společnosti těch let.