Experimentální film Violy Ježkové odpovídá spíš kategorii videoartu. Zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho vlastní nepravděpodobnou řeč. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost kontrastující s tuhostí neměnného času zaramovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.