Theo byl léta internován v psychiatrické léčebně. Jeho panický strach z žen se totiž transformoval v nebezpečně agresivní chování – přepadá ženy, a než dojde k sexuálnímu ukojení, zvyšuje trauma obětí brutálním fyzickým ublížením. Film se otevírá právě takovou scénou, takže divák nemá ve svých emocích vůči Theovi na vybranou. Jenže další sledování jeho osudu má uvažování o něm posunout málem k opačnému pólu. Tento mladý muž totiž při pohledu zblízka přestává být zvrhlým násilníkem, připomíná spíše politováníhodného zoufalce, který se marně snaží zapojit vůli do přemožení svých ničivých pudů. Upřímně mu v tom chce pomoci sedmadvacetiletá Nettie, jež má rovněž své zkušenosti s pocity vyděděnosti, ale ukazuje se, že všemi vzývaná vůle na takový úkol nestačí. Předností filmu je syrově dokumentaristický styl a herecká kreace Jürgena Vogela, jehož Theo si překvapivě vynucuje citovou účast publika. Právě on byl oceněn Stříbrným medvědem v Berlíně 2006 za mimořádný umělecký přínos.