Režisér Apichatpong Weerasethakul o svém filmu říká, že si v něm připomíná své rodiče, lékaře, ještě předtím, než se seznámili. Nejedná se však o romantickou love story, nýbrž o filmovou hru se vzpomínkami, emocemi a sny. Ve snově řazených scénách se objevují a mizí postavy, které slouží k postupnému provázání času a prostoru, ale přitom nezasahují do scén hlavních postav. Srdcem filmu je hra s pamětí a vyvolávání emocionálních portrétů režisérových rodičů, z nichž každému je věnovaná půlka filmu. Strohé obrazy zdůrazňující prostředí typické pro danou postavu vytvářejí hypnotickou atmosféru, která přispívá k nejednoznačnosti tohoto impresivního filmu.