V době svého uvedení, tedy před více než deseti lety, znamenala prvotina režiséra Pabla Trapera (dnes známý režisér, pravidelně se vracející do Cannes) pro argentinskou kinematografii závan čerstvého vzduchu. Snímek totiž ukázal, že je možné v Argentině natočit úspěšný film bez známých herců a s nízkým rozpočtem.

Svět jeřábů nastolil spolu s filmem Pizza, pivo, kouř (1998) v argentinském filmu i potřebnou generační změnu. Setkáváme se s filmem realizovaným mladými lidmi, které zajímají nové narativní formy a jež se soustředí více na vlastní příběh než na rozpočet, produkci a známé herce. Pablo Trapero ho natočil v 27 letech. Společným jmenovatelem jeho filmů je věrohodnost, ze které vychází rovněž prvotina Bruna Stagnara a Adriana Caetana (Pizza, pivo, kouř). Věrohodnost pohledu na ty, kteří přežívají, avšak bez odsuzování filmového didaktismu, jenž je tak blízký melodramatu. Zde nejsou jednotlivé názory, existuje pouze každodenní přirozenost.

Obrovské jeřáby jsou symbolem existence Rula (Luis Margani, neprofesionální herec), který si klestí cestu životem za cenu mnohých ran a boje, ale už má svá léta a projevů nevole zažil víc než dost. Rozvedený, s pověstí spekulanta a vychovávající dospívajícího syna, bojuje za udržení své mizerné životní situace tváří v tvář společné hrozbě v podobě nezaměstnanosti. Stejně jako u jiných i v tomto případě není lékařské vyšetření jistotou pro zaměstnance, ale omluvou pro zaměstnavatele, kterému umožňuje zbavit se „neschopného". Krajina Comodoro Rivadavia na vyprahlém argentinském jihu možná Rulovi nabídne novou příležitost. Konec Světa jeřábů v nás vzbuzuje otázky, nutí nás doplnit mozaiku a volá po naději.