Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání.

Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne.

Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu.

Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha.

Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci.

Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice.