Do léčky jménem Snídaně v trávě se už chytil nejeden krasoduch, který se těšil na lyrickou obrazovou báseň a místo toho se ocitl v satiricky laděné moralitě s místy zemitým humorem. Hlavní hrdina je profesor biologie a hlasatel ultrapokrokových teorií o zušlechťování lidské rasy (kdyby mohl Renoir v roce 1959 předvídat naše dnešní diskuse o genetice, klonování atd.!). Pan profesor naštěstí v pravý čas potká svéráznou venkovskou dívku, aby odhalil také jiná tajemství, než jaká hledal ve své laboratoři. Než se začneme podivovat této zápletce, vzpomeňme si, že už obraz, který nás svedl na mylnou stopu (impresionistickou), totiž Snídaně v trávě Edouarda Maneta (1863), byl ve své době přijímán s rozpaky, ne-li rovnou jako porušení estetického vkusu. Humor a ironie však nevylučují poezii a výtvarnou krásu - a v tomto filmu je jí vskutku požehnaně. Pokud to bude poezie méně esoterická a o to více smyslová, poskytne nám zaručeně víc energie (a euforie) pro boj se vším umělým, co nás každý den obklopuje a čemu hlavní hrdina Snídaně v trávě bláhově pomáhal na svět, než.