Třem místům děje zhruba odpovídají tři myšlenkové okruhy: střetávání se Fajola a Bely s nejistotami první lásky, obraz života v přírodě (kde v starci, jehož sítě v dunajském ohbí čekají na kořist, cítí Fajolo ono neposkvrněné cosi, co tak trýznivě hledá) a pokrytectví a lež na senové brigádě (kde družstevníci kradou, vyhýbají se práci a místní rozhlas šíří politické fráze), Szomolányiho kamera v detailech vystihuje atmosféru, evokuje náladu, promyšleně pracuje s hloubkou ostrosti.

Průkopnické dílo slovenské kinematografie, kterým byl přehodnocen tehdejší směr vývoje a které naznačilo novou cestu (po desetiletích myšlenkové sterility, výrazového schematismu a povstalecko-budovatelského patosu), bývá považováno za první dílo české a slovenské nové vlny. Přináší nejen nový způsob vyprávění (skládání "rozbíjeného" příběhu s důrazem na obrazové vyjadřování), ale i nový pohled na realitu analytickým zaměřením na city a pocity člověka, historické a společenské souvislosti. Postupy pocitového filmu tlumočí Uher vztah mladých k světu neobvyklou poetickou formulací.

Tvůrci narušují vnější dramatismus, napětí je založené na vnitřních kontrastech zdánlivě nezaujatého záznamu (kontrast shonu a klidu, všedností i zvláštností, detailů i celků, kontrast ticha a zvuků). Hledají tak krásu a bolest skutečného citu a každodenního života. Poetickou vnímavost diváka vyvolává i důvěrná reflexe Fajolových vnitřních monologů. Uher uvolnil léta potlačovanou duševní energii slovenského filmu, vyvedl ho z provinční omezenosti a folklorismu.