Pokud jde o šíři výrazového rejstříku, nemá Abbás Kiarostamí mezi režiséry své generace konkurenci. V jeho vyhroceně autorské tvorbě lze nalézt dokumenty (Avaliha, 1989), inscenované rekonstrukce zpráv z černé kroniky (Detail, 1990), klasicky vystavěná rodinná dramata (Kde je dům mého přítele?, 1987) i snímky experimentující s vyprázdněnou narací (Deset, 2002). Člověk by jen těžko našel tvůrce, který během jediného roku napíše scénář ke kriminálnímu thrilleru (Šarlatové zlato Džafara Panahího, 2003) a zároveň natočí důsledně minimalistickou poctu Jasudžiróovi Ozuovi, složenou z pěti čtvrthodinových záběrů, v nichž jediné vzrušení obstarává linie obzoru snímaná nehybnou kamerou, křik ptáků a mořské vlny pozvolna dopadající na pobřeží (Pět, 2003).

Šírin patří bezpochyby do té druhé - experimentálnější a přirozeně i méně oceňované - větve Kiarostamího tvorby. Po úvodní sekvenci složené ze středověkých miniatur, jež zachycují legendární milostný příběh arménské princezny Šírin a perského krále Chusreva, následuje 85 minut vyplněných detaily ženských tváří upřených na plátno - v jakémsi kině je promítán film o muži, jenž byl pro svou lásku ochoten obětovat trůn a zabíjet přátele, a ženě, které ani její krása nepřinesla štěstí. To vše je však divákům Kiarostamího Šírin skryto - historie milenců k nim doléhá jen skrze zvukovou stopu a chvějivé vlny úsměvů a slz, jež se střídají na obličejích žen v publiku.
Jakkoli může koncept Šírin na první pohled působit jako monotónní režisérské cvičení, je zkušenost, kterou sledování tohoto filmu nabízí, ohromující. Jediné a jednoduché - avšak do extrému dovedené - gesto umožňuje režisérovi převracet nejen pozici filmových diváků a hrdinů, ale i obvyklé hierarchie zavedených opozic: tradiční patetický a z mužské perspektivy vyprávěný příběh náhle ve zvoleném úhlu pohledu ustupuje před sérií nevzrušivě intimních a nahlas nevyslovených ženských dramat (paradoxně vyjadřovaných měkkými gesty nejslavnějších íránských filmových hvězd). Filmy svým divákům zpravidla nabízejí jen záplavu útěšných odpovědí - Šírin před ně naopak staví jen otázky. Mezi nimi nejvýrazněji ty, jež se objevují v podtextu mnoha Kiarostamího sebereflexivních snímků: Co je to vlastně film? A co naše životy, jež se v něm občas odrážejí?