Ačkoliv snímek zdánlivě připomíná sci-fi, nemá s tímto žánrem v podstatě vůbec nic společného. Režisér sice představuje vizi společnosti v budoucnosti, ale při zobrazování post-apokalyptického světa zničeného epidemií a separovaného do speciálních zón zachovává realističnost – stylizovanou podobu, tolik charakteristickou pro sci-fi produkce, Ferreri odmítá. Mladá partnerská dvojice, Cino a Dora, kteří vstupují do kontaminovaného pásma, jsou společně s tajemnou ženou, která je v jejich rodinném sídle navštíví, spásou ohrožené společnosti. Pouze tito tři jedinci mohou zplodit další potomky. Symbolickou scénou, v níž dojde k násilné konfrontaci mezi žárlivou Dorou a záhadnou cizinkou, prezentuje Ferreri svůj pesimistický postoj k možnosti vzniku nové společnosti v globálně ohrožené civilizaci. Interiér bytu, který Cino přetvoří v muzeum exponátů, dokládá, že vše, co dosud plnilo funkci běžného každodenního života lidstva, patří již minulosti. Sbírku tvoří rovněž praktické předměty, které jsou součástí obvyklého konzumního způsobu všedního lidského bytí, jako třeba lampa, lednička anebo automobil. Dystopie zde slouží Ferrerimu pouze jako žánrový rámec pro jednoduše vybudovaný příběh vztahu mezi opačnými pohlavími – Cinem a Dorou. Sexualita a plození potomků je pro režiséra stejně pesimistickým aktem jak v přítomnosti, tak také v budoucnosti.