Ve filmu Úplně osobní vzpomíná režisér Nedžad Begovič na léta strávená v Bosně a Hercegovině. Se svérázným humorem vypráví ve svém dokumentárně-hraném snímku historky z dětství v titovské Jugoslávii i zážitky z války, která provázela její rozpad. Begovič vyvolává zvonařskou scénu z Tarkovského Andreje Rubleva a prohlašuje, že chce také udělat mistrovské dílo čili odlít svůj zvon. Možná i proto film vznikl bez štábu a technického zázemí: je zde pouze filmař se svojí kamerou. V první osobě vyprávěný film vychází ze zevrubného pozorování života režisérovy rodiny: jeho manželka už dávno ví, že všechno utratí za své sny, jejich dcery, rodiče a příbuzní se i proti své vůli stávají hrdiny svébytného deníku, který také zkušenost války líčí po svém. "Zač bojovali?" je možné se ptát, když vidíme, jak v rozvalinách plují velké mýdlové bubliny. Množina bizarních událostí představuje jakousi privatizaci historie, jež dovoluje režisérovi spřádat různé pozoruhodné teorie o fungování světa jako například tu, že velikost ukazováčku je přímo úměrná velikosti nosních dírek. Úplně osobní je celovečerním dokumentárním debutem režiséra desítek animovaných filmů a epizod televizních seriálů pro děti.