Po skončení 2. světové války se švédští experti na bydlení a nábytek shodli na tom, že je třeba začít s tovární výrobou víceúčelových kuchyňských linek, které by domácnostem ušetřily čas, námahu i peníze. Když zmapovali chování a návyky svých hospodyněk, rozhodli se vědci z Institutu bytové kultury překročit geografické i „rodové“ hranice. Počátkem 50. let vypravili do Landstadu, nevelké norské vesnice, která se pyšnila nebývale vysokým počtem starých mládenců, osmnáct svých pozorovatelů. Ti měli, čtyřiadvacet hodin denně, sledovat, jak si při kuchyňských pracích vedou osamělí muži. Institut je vybavil židlí na vysokých nohou, aby měli absolutní přehled o činnostech „sledovaného subjektu“, výsadou přicházet a odcházet podle potřeby a zákazem hovořit s pozorovaným mužem nebo mu pomáhat při vaření. Tak vstoupil do domu i do života podivínského Izáka pozorovatel Folke Nilsson. Držel se všech instrukcí a byl zapálen pro svěřenou práci. Výzkum pro oba dopadl jinak, než si na začátku představovali.