Rozmarný duch naplňuje představu o typickém díle Noela Cowarda mnohem přesněji než Moře, náš osud. Vznikl podle veleúspěšné Cowardovy divadelní hry z roku 1941, o niž jevili zájem filmaři na obou stranách oceánu. Dramatikův vztah k americké továrně na sny byl ovšem proslule zahořklý, nabídl ji tedy svým partnerům ve společnosti Cineguild. Davidu Leanovi se do ní ale příliš nechtělo, zejména proto, že - jak se poměrně právem domníval - duchařská komedie nebyla jeho šálkem čaje. Jeho společník, výkonný producent Anthony Havelock-Allan, ovšem vznesl argumenty, jimž Lean neodolal - poukázal na to, že po dvou dramatech (Moře, náš osud a Ten požehnaný rod/This Happy Breed, 1944 také podle Cowardovy divadelní hry), by pro něho jako režiséra bylo záhodno vyzkoušet nový žánr a navíc, že filmová adaptace oblíbené jevištní komedie by mohla jejich společnosti přinést kýžený zisk.

Z hlediska dobové produkce nebyla Leanova režie Rozmarného ducha nijak nepatřičná - až na několik čestných výjimek plnily britská kina během války ryze oddechové žánry, které měly vyčerpané obyvatelstvo rozptýlit a zabavit.

Coward si byl svou hrou jistý a než odjel bavit vojáky na frontu, instruoval Leana: „Prostě to jen vyfotografuj, drahý chlapče." Jenže drahý chlapec věděl, že sebevtipnější zápletka, odehrávající se v jediném salónu, v kinech neuspěje a postupoval jako každý rozumný filmař: kde jen mohl, vyvedl trampoty spisovatele detektivek Charlese Condomina do exteriérů. Příběh zůstal v podstatě týž: Charles by se pro svou novou knihu rád poučil o médiích a jiných šarlatánech a pozve tedy na večeři madam Arcati. Bláznivá stará dáma sice budí jen smích, přesto se jí (nejspíš omylem) podaří přivolat ducha bývalé paní Condominové, která je viditelná jen pro Charlese a nové paní Condominové příslušně pije krev. A to je jen začátek...
Coward viděl při své návratu až hrubý střih, upřímně se mu nelíbil a obvinil Leana, že zmrvil to nejlepší, co kdy napsal. S odstupem je ale zřejmé, že neměl pravdu. Divadelní původ je na filmu samozřejmě znát, ale Leanova filmařská snaha, vesměs kvalitní herecké výkony (strhující je zejména Margaret Rutherfordová - jinak také proslulá slečna Marplová - v roli madame Arcati) a především Cowardovy dialogy (při jejichž inscenaci Lean prokázal, že o humoru přece jen něco ví) zaručují příjemnou zábavu i dnes.