Synopse
Hudební film natočený Martinem Scorsesem během koncertu kapely Rolling Stones ukáže tuto legendu světové hudby jako nikdo předtím. Snímek se natáčel při jejich vystoupení v populárním Beacon Theatre v New York City na podzim roku 2006. ...
Popis
Synopse
Hudební film natočený Martinem Scorsesem během koncertu kapely Rolling Stones ukáže tuto legendu světové hudby jako nikdo předtím. Snímek se natáčel při jejich vystoupení v populárním Beacon Theatre v New York City na podzim roku 2006.
O natáčení
Film Rolling Stones dokumentuje ohromující vystoupení kapely, která je neoddiskutovatelně nejlepší rock’n’rollovou kapelou všech dob.
Prvotní myšlenka na film se zrodila v hlavě frontmana kapely Micka Jaggera zrovna když byl s kapelou uprostřed turné Bigger Bang. Původně měl být film hlavně o samotném turné a měl zachycovat především jejich největší koncert vůbec, odehrávající se na pláži v Rio de Janeiru. „Na začátku jsem si představoval, že uděláme film o našem turné a protože jsme dělali v Riu na pláži ten velký koncert, tak jsem si myslel, že bychom mohli natočit právě ten. Velký koncert, milion lidí na pláži, to byla opravdu dobrá příležitost pro natočení spousty dobrého materiálu na film“ říká Jagger.
Jakmile se rozběhla soukolí této mašinérie bylo dalším logickým krokem najít režiséra, jehož jméno by odpovídalo složitosti úkolu. Pro Jaggera byla odpověď celkem jednoznačná: „Přemýšleli jsme, jestli do toho vůbec půjdeme a pokud ano, tak jsme potřebovali opravdu špičkového režiséra. Vždycky je lepší dělat se špičkami z oboru,“ říká se smíchem Jagger „Martin Scorsese je pravděpodobně ten nejnadanější americký režisér a Rolling Stones jsou zase nejlepší rocková kapela, takže kombinace těchto dvou by měla ve finále vytvořit velmi zajímavých pár hodin.“
Dalším velkým fanouškem Martina Scorseseho je i Keith Richards, který jak sám říká, pečlivě nastudoval každý jeho film. „Některé jeho filmy znám tak dobře, že mohu odříkat i jednotlivé dialogy,“ říká „Doslechl jsem se, že by měl Marty režírovat náš film a hned jsem řekl, že to bude super.“
A jak na nabídku reagoval sám Martin Scorsese? „Řekl něco jako skvělé,“ vzpomíná producentka Victoria Pearman na Scorseseho reakci točit film o Stounech. „Pak mi zavolal jeho manažer a řekl, že mají zájem na filmu pracovat. Poté následovalo nespočet setkání a dohadování se, vybírání toho správného města na natáčení.... bylo to všechno velmi komplikované, už jen dostat všechny zúčastněné na jedno místo, abychom se o tom mohli spolu pobavit bylo obtížné.“
Po výběru režiséra pokračovala pracovní setkání, na kterých se diskutovalo o podobě výsledného filmu. Padaly různé nápady, jako třeba natočit vše ve 3D pro IMAX, což se režisérovi zamlouvalo. Jagger také pozval Scorseseho na turné, aby si mohl sám udělat obrázek.
„Pokaždé, když jsem je viděl vystupovat, ať jako divák z hlediště nebo občas ze zákulisí – tak jsem se čím dál více přenosu jejich vystoupení na film obával,“ říká Scorsese „Bavili jsme se o možnosti natočit tento film z turné, ale já si čím dál více myslel, že by si takový projekt zasloužil něco více intimního.“
Koncert Stounů je sám o sobě hodně velkolepý a Scorsese se domníval, že ukázat tuto kapelu vystupující v nějakém menším prostoru nabídne divákovi jiný pohled na tento legendární band. „Šel jsem již po několikáté na jejich koncert a jak tam sedím, tak si uvědomuji, že ta kapela je strašně malinká a že už mají na scéně asi 50 kamer. Vůbec jsem netušil, co navíc ještě mohu přinést,“ říká o svých obavách Scorsese „A pak jsem si usmyslel, že je prostě musím přesvědčit, aby vystoupili na nějakém menším pódiu jako je třeba právě Beacon Theatre, kde by je zachycovali ti nejlepší kameramani na světě.“
Tento nápad se pak Scorsesemu skutečně podařilo prosadit i přesto, že Jagger trochu trpěl tím, že nedojde na jeho nápad s koncertem v Riu. „Marty za námi přišel a řekl, že o všem přemýšlel a že by to chtěl pojmout více komorněji. Takže vlastně úplně změnil naši originální myšlenku. Dalším problémem bylo, že jsme žádný podobný menší prostor neměli zarezervován. Měli jsme hodně velkých hal, ale neměli jsme ani jedno intimní místo. Náš diář byl na celé turné nekompromisně popsán a tak jsem řešili, jak to uděláme. Trvalo to sice chvíli, než mě přesvědčil ustoupit z megakoncertu a také jsem si myslel, že i pro režiséra musí být takový velký koncert jako měl být ten v Riu, velká výzva, ale nakonec se to Martymu podařilo.“
Oproti tomu Keith Richards byl spíše nakloněn menšímu divadlu, ve kterých on sám vystupoval se svým sólovým projektem X-pensive Winos. „Ten nápad udělat to v Beacon mě velmi potěšil, protože jsem za sebou už měl podobnou zkušenost s Winos. Dělali jsme v Beacon Theatre pět menších vystoupení a tak jsem ten prostor už měl vyzkoušený a líbil se mi,“ říká Richards.
Pro Keitha Richardse více než malý prostor vyvolávaly obavy z kolize mezi kapelou a filmovým štábem během vystoupení. „Zeptal jsem se Martyho, jestli si myslí, že je možné filmovat tak, aby nás to jako kapelu co nejmíň ovlivňovalo, což by byla ta ideální situace, protože jinak jen točíte film a neděláte show. A v tom případě by nešlo o spontánní vystoupení, když by každý člen kapely vnímal okolo sebe Martina Scorseseho a jeho kamery,“ dodává Richards.
Pro Scorseseho byl ale Beacon Theatre tím nejideálnějším místem – dostatečně velkým pro umístění kamer a osvětlení, ale zároveň dost malý na to, aby se na film dal zachytit náboj vystoupení Stounů. „Beacon Theatre se mi opravdu dost zamlouval. Pódium bylo dost velké na to, abych tam mohl točit a zároveň dalo kapele dostatek místa na jejich vystoupení. Museli jsme se ale domluvit na tom, jak tyto dvě věci skloubit tak, aby ani jedna strana netrpěla. Já chtěl zachytit hudbu a jejich akci na scéně, chtěl jsem docílit toho, že by se pak diváci cítili při sledování filmu jako by skutečně byli se Stouny na jednom pódiu.
Scorsese zachytil unikátní atmosféru koncertu pomocí 18 kamer zabírajících každý sebemenší detail celého vystoupení. Za kamerami stáli ti nejlepší z nejlepších včetně Alberta Mayslese nebo Johna Tolla, který měl již ve sbírce dva Oscary stejně jako Robert Richardson. On byl také osobou, která navrhla několik zajímavých verzí osvětlení a nasvícení scény.
Všechno do sebe krásně zapadalo a i Mick Jagger nakonec uznal, že v malém prostoru vše vyzní lépe než na brazilské pláži. „Na velkém pódiu jste prostě odříznuti od bližšího kontaktu s publikem. Marty také chtěl, aby byly kamery všude kolem nás a nepřetržitě nás zabíraly ze všech možných i nemožných úhlů, což je také samozřejmě snazší docílit v malém prostoru než na pódiu velikost fotbalového stadionu,“ říká Jagger.
Na druhou stranu ani malý prostor nazaručoval jednoduché natáčení – pro kapelu i pro filmaře byly dva natáčecí večery opravdu tvrdým oříškem. „Dopředu jsme diskutovali o umístění kamer a hlavním problémem pro nás bylo, že pohybující se kamery zabíraly strašně moc místa. Marty i já jsme chtěli hodně jeřábů a kolejí, po kterých by kamery jezdily, ale v malém prostoru na to nebylo dostatek místa. Když prostě dáte dva velké jeřáby na scénu, tak vám ze scény moc nezbude, takže jsme museli trochu ponížit naše nároky na techniku. Nakonec se nám ale podařilo dát na scénu dostatečný počet kolejnic a trochu se s tou technikou ten první večer sžít tak, že jsme již druhý den pracovali mnohem efektivněji,“ říká Jagger.
Celý proces dokumentování Stounů na scéně ale vyvolal i určité kreativní napětí pro Scorseseho, který se s ním musel vyrovnat ke spokojenosti obou stran: „Chtěl jsem zachytit co nejvíce muziky, ale musíte vycházet z faktu, že když dáte pět kamer před vystupujícího, tak se pravděpodobně stane, že do jedné z nich narazí. Museli jsme tedy pořád zkoušet a nacházet ideální řešení, což nebylo vždy jednoduché, protože kluci byli na turné a já v té době natáčel The Departed (Skrytá identita). V podstatě jsme se dostali společně do jedné místnosti až týden před natáčením, takže jsme museli opravdu hodně zkoušet, kam až se můžeme s kamerami dostat. Nechtěl jsem jim ani trochu překážet, ale na druhou stranu jsem zase chtěl získat ty nejlepší možné záběry. Pečlivě jsem se na natáčení připravil, ale zároveň jsem věděl, že 75 procent nakonec bude úplně jinak.“
Jakmile jsme alespoň v obrysech znali parametry pohybů kamer, tak jsme si stanovili, které kamery budou hlavní. Těch bylo asi sedm nebo osm a ty zbývající pak pokrývaly zbytek tak, abychom zachytili vše podstatné,“ vysvětluje Scorsese.
Producentka Victoria Pearman zase oceňuje Scorseseho cit pro hladký průběh natáčení, kdy museli muzikanti a filmaři pracovat spolu: „Bylo poučné být svědkem tak zřetelného respektu mezi oběma zúčastněnými stranami. Opravdu jsem si tuto spolupráci užila a jsem hrdá na to, že jsem mohla být součástí tohoto projektu.“
„Jednou z pěkných věcí na natáčení bylo to, jak se Marty dokázal vypořádat s uspořádáním kamer. Jsme na kamery za ta léta zvyklí víc než dost, ale přece jen šestnáct kamer namířených na vás najednou už je pořádné číslo, ale my jsme je skoro nevnímali. Prostě jsme neměli pocit, že pracujeme pro film víc, než když točíme třeba klipy,“ říká k množství kamer Keith Richards.
„Marty byl opravdu strašně ohleduplný a spolupráce s ním byla tak nějak samozřejmá. Mám rád i jeho vystupování, někdy působí jako dítě, co vyrostlo na ulici. Prostě působil strašně uvolněně, něco jako jasně, pojďme se tomu zasmát a pak to natočíme a uvidíme, co z toho vyleze. Je to prostě pohodovej chlápek, kterej z vás dostane to nejlepší, ať už je to cokoliv. S ním se cítíte pohodlně i před objektivy takového množství kamer. Kamkoliv jste se na scéně podívali, tam stál obrovský stativ s kamerou a za ní stál někdo, kdo cosi signalizoval někomu jinému. Prostě jsme se museli koncentrovat na hudbu a to bylo přesně to, co po nás Marty chtěl,“ dodává kytarista Ronnie Woods.
Skladby Rolling Stones se často objevovaly ve Scorseseho filmech, jak pozaznamenala producentka Victoria Pearman. „Marty použil jejich písničky v mnoha svých filmech a musím říci, že k jejich hudbě měl vždy obrovský respekt, protože pokaždé úplně skvěle zapadaly k té dané scéně nebo celému filmu,“ říká a Scorsese k tomu dodává: „Použil jsem jejich skladbu Gimme Shelter ve dvou filmech, což je neobvyklé, ale tahle skladba prostě byla jediná, která v obou případech zafungovala.“
„Jejich hudba byla inspirací. Stouni mají velmi silný náboj ve své hudbě a ve zvuku, který vytvářejí – má to něco společného s přirozeností, s jakou je tato kapela složena a jak používá hudební nástroje a samozřejmě Mickův hlas hraje v jejich skladbách velkou roli. První krátký film jsem natočil v roce 1963 a hudba Stounů byla jedním z klíčů pro mé vizuální představy o tom, jak by měl film vypadat. To vše na mě působilo dávno předtím, než jsem je poprvé viděl na vlastní oči. Poprvé jsem je viděl v Madison Square Garden a byl jsem naprosto unesen jejich vystoupením. Jinými slovy při poslechu jejich muziky jsem vytvářel scénáře ve své hlavě,“ říká Scorsese.
Kapela Rolling Stounes rozhodně nepatří mezi nováčky před kamerou. O této rockové legendě bylo doposud natočeno více než osmnáct dokumentů, přesto považují členové kapely tento film za něco výjimečného. „Jde sice pořád o vystoupení naší kapely, ale zároveň je to naprosto prvotřídní rock’n’rollový film,“ uvádí svoje dojmy Keith Richards.
Podle něj to byl právě Scorsese, kdo ho přiměl na kameru zazpívat písničku You Got the Silver. „Pro mě to bylo hodně zvláštní, protože to bylo poprvé v životě, kdy jsem tu skladbu zpíval bez toho, abych hrál na kytaru. Já jsem totiž kytarista,“ směje se Richards. „Někdy samozřejmě zpívám, ale pokaždé k tomu hraju na kytaru. Tohle byla příjemná změna a dobrá zábava.“
Podle producentky Victorie Pearman si Jagger se Scorsesem rozuměli i v jejich až úzkostlivému výběru skladeb pro koncert a film. „Myslím, že Mickova hlavní obava byla, aby šlo opravdu o něco výjimečného, co se skladeb týče, protože šlo přece o Martina Scorseseho a také proto, že se to natáčelo v Beacon Theatre. Plánování a sestavení play listu i proto trvalo poměrně dlouhou dobu a vše se upravovalo až do poslední chvíle, z čehož jsme jako filmaři byli trochu nervózní, jelikož jsme pořádně nevěděli, co přesněn bude kapela hrát a jak to bude vypadat a tudíž ani to, jak rozmístit kamery.“
Ostatně složité rozhodování o tom, co na koncertě hrát a co ne je i součástí filmu a celkem trefně celou situaci vystihuje scéna, v níž Jagger říká: „Marty, neboj, budeme to mít určitě připravený hodinu před koncertem.“
Při zpětném pohledu se Scorsese musí smát nad absurditou, „Snahy být co nejvíce organizovaní za situace, kdy vlastně nikdo nevěděl, co se stane v dalším okamžiku. Museli jsme být připraveni, že se i během koncertu bude skladba písní měnit. Všechno záleželo na jejich pocitech během koncertu, na chuti hrát to nebo ono“ říká Scorsese.
„Byl to opravdu těžký výběr,“ dodává Jagger. „Jde o film, který diváci uvidí buď někde v kině nebo doma na DVD, takže má takovou svou vlastní estetiku a jen těžko můžete předvádět to samé, co byste normálně dělali na velkém koncertě. Problémem bylo, že jsme neměli na turné koncert podobný tomu v Beacon Theatre, takže jsem celý set list museli vytvořit jen pro tuto jednu příležitost. Pak nás také napadlo, že by bylo pěkné mít ve filmu i hostující muzikanty, takže jsme ještě museli přemýšlet, kdo z nich by mohl hrát nebo zpívat kterou skladbu. Kromě toho jsem musel brát v potaz i náš závazek natočit z turné DVD, proto jsem se snažil sestavit set list pro film jiný než jaký byl pro turné a DVD.“
Richards i Jagger ke Scorsesemu vzhlížejí jako k někomu, kdo neponechá žádný detail náhodě a kdo je naprostý maximalista. „I v postprodukci je extrémně opatrný, chce mít všechno do detailu propracované tak, aby z každého záběru dostal ty největší možné emoce. Na druhou stranu nejde o někoho, kdo je direktivní a jen vám říká, co máte dělat. Marty dokáže naslouchat a přistoupit na vaše nápady, spolupráce je slovo, které ho velmi dobře vystihuje,“ doplňuje Jagger.
Film Rolling Stones by měl podle Scorseseho v divákovi při jeho sledování vzbudit dojem, že se nachází na nejlepším místě při vystoupení Rolling Stones na vrcholu jejich kariéry.
„Podstatou pro nás bylo ujasnění, proč tento film vlastně točíme. Nedělali jsme kompilaci ani film o historii kapely. Dokumentů o kapele, ve kterých vidíte muzikanty s nástroji a lidi říkající jak se jim se Stouny krásně pracovalo, bylo natočeno nespočet ale touto cestou jsme jít nechtěli. Chtěli jsme zachytit především jejich muziku a jejich vystoupení, to pro nás bylo nejdůležitější,“ říká závěrem režisér Martin Scorsese.
Hudební film natočený Martinem Scorsesem během koncertu kapely Rolling Stones ukáže tuto legendu světové hudby jako nikdo předtím. Snímek se natáčel při jejich vystoupení v populárním Beacon Theatre v New York City na podzim roku 2006.
O natáčení
Film Rolling Stones dokumentuje ohromující vystoupení kapely, která je neoddiskutovatelně nejlepší rock’n’rollovou kapelou všech dob.
Prvotní myšlenka na film se zrodila v hlavě frontmana kapely Micka Jaggera zrovna když byl s kapelou uprostřed turné Bigger Bang. Původně měl být film hlavně o samotném turné a měl zachycovat především jejich největší koncert vůbec, odehrávající se na pláži v Rio de Janeiru. „Na začátku jsem si představoval, že uděláme film o našem turné a protože jsme dělali v Riu na pláži ten velký koncert, tak jsem si myslel, že bychom mohli natočit právě ten. Velký koncert, milion lidí na pláži, to byla opravdu dobrá příležitost pro natočení spousty dobrého materiálu na film“ říká Jagger.
Jakmile se rozběhla soukolí této mašinérie bylo dalším logickým krokem najít režiséra, jehož jméno by odpovídalo složitosti úkolu. Pro Jaggera byla odpověď celkem jednoznačná: „Přemýšleli jsme, jestli do toho vůbec půjdeme a pokud ano, tak jsme potřebovali opravdu špičkového režiséra. Vždycky je lepší dělat se špičkami z oboru,“ říká se smíchem Jagger „Martin Scorsese je pravděpodobně ten nejnadanější americký režisér a Rolling Stones jsou zase nejlepší rocková kapela, takže kombinace těchto dvou by měla ve finále vytvořit velmi zajímavých pár hodin.“
Dalším velkým fanouškem Martina Scorseseho je i Keith Richards, který jak sám říká, pečlivě nastudoval každý jeho film. „Některé jeho filmy znám tak dobře, že mohu odříkat i jednotlivé dialogy,“ říká „Doslechl jsem se, že by měl Marty režírovat náš film a hned jsem řekl, že to bude super.“
A jak na nabídku reagoval sám Martin Scorsese? „Řekl něco jako skvělé,“ vzpomíná producentka Victoria Pearman na Scorseseho reakci točit film o Stounech. „Pak mi zavolal jeho manažer a řekl, že mají zájem na filmu pracovat. Poté následovalo nespočet setkání a dohadování se, vybírání toho správného města na natáčení.... bylo to všechno velmi komplikované, už jen dostat všechny zúčastněné na jedno místo, abychom se o tom mohli spolu pobavit bylo obtížné.“
Po výběru režiséra pokračovala pracovní setkání, na kterých se diskutovalo o podobě výsledného filmu. Padaly různé nápady, jako třeba natočit vše ve 3D pro IMAX, což se režisérovi zamlouvalo. Jagger také pozval Scorseseho na turné, aby si mohl sám udělat obrázek.
„Pokaždé, když jsem je viděl vystupovat, ať jako divák z hlediště nebo občas ze zákulisí – tak jsem se čím dál více přenosu jejich vystoupení na film obával,“ říká Scorsese „Bavili jsme se o možnosti natočit tento film z turné, ale já si čím dál více myslel, že by si takový projekt zasloužil něco více intimního.“
Koncert Stounů je sám o sobě hodně velkolepý a Scorsese se domníval, že ukázat tuto kapelu vystupující v nějakém menším prostoru nabídne divákovi jiný pohled na tento legendární band. „Šel jsem již po několikáté na jejich koncert a jak tam sedím, tak si uvědomuji, že ta kapela je strašně malinká a že už mají na scéně asi 50 kamer. Vůbec jsem netušil, co navíc ještě mohu přinést,“ říká o svých obavách Scorsese „A pak jsem si usmyslel, že je prostě musím přesvědčit, aby vystoupili na nějakém menším pódiu jako je třeba právě Beacon Theatre, kde by je zachycovali ti nejlepší kameramani na světě.“
Tento nápad se pak Scorsesemu skutečně podařilo prosadit i přesto, že Jagger trochu trpěl tím, že nedojde na jeho nápad s koncertem v Riu. „Marty za námi přišel a řekl, že o všem přemýšlel a že by to chtěl pojmout více komorněji. Takže vlastně úplně změnil naši originální myšlenku. Dalším problémem bylo, že jsme žádný podobný menší prostor neměli zarezervován. Měli jsme hodně velkých hal, ale neměli jsme ani jedno intimní místo. Náš diář byl na celé turné nekompromisně popsán a tak jsem řešili, jak to uděláme. Trvalo to sice chvíli, než mě přesvědčil ustoupit z megakoncertu a také jsem si myslel, že i pro režiséra musí být takový velký koncert jako měl být ten v Riu, velká výzva, ale nakonec se to Martymu podařilo.“
Oproti tomu Keith Richards byl spíše nakloněn menšímu divadlu, ve kterých on sám vystupoval se svým sólovým projektem X-pensive Winos. „Ten nápad udělat to v Beacon mě velmi potěšil, protože jsem za sebou už měl podobnou zkušenost s Winos. Dělali jsme v Beacon Theatre pět menších vystoupení a tak jsem ten prostor už měl vyzkoušený a líbil se mi,“ říká Richards.
Pro Keitha Richardse více než malý prostor vyvolávaly obavy z kolize mezi kapelou a filmovým štábem během vystoupení. „Zeptal jsem se Martyho, jestli si myslí, že je možné filmovat tak, aby nás to jako kapelu co nejmíň ovlivňovalo, což by byla ta ideální situace, protože jinak jen točíte film a neděláte show. A v tom případě by nešlo o spontánní vystoupení, když by každý člen kapely vnímal okolo sebe Martina Scorseseho a jeho kamery,“ dodává Richards.
Pro Scorseseho byl ale Beacon Theatre tím nejideálnějším místem – dostatečně velkým pro umístění kamer a osvětlení, ale zároveň dost malý na to, aby se na film dal zachytit náboj vystoupení Stounů. „Beacon Theatre se mi opravdu dost zamlouval. Pódium bylo dost velké na to, abych tam mohl točit a zároveň dalo kapele dostatek místa na jejich vystoupení. Museli jsme se ale domluvit na tom, jak tyto dvě věci skloubit tak, aby ani jedna strana netrpěla. Já chtěl zachytit hudbu a jejich akci na scéně, chtěl jsem docílit toho, že by se pak diváci cítili při sledování filmu jako by skutečně byli se Stouny na jednom pódiu.
Scorsese zachytil unikátní atmosféru koncertu pomocí 18 kamer zabírajících každý sebemenší detail celého vystoupení. Za kamerami stáli ti nejlepší z nejlepších včetně Alberta Mayslese nebo Johna Tolla, který měl již ve sbírce dva Oscary stejně jako Robert Richardson. On byl také osobou, která navrhla několik zajímavých verzí osvětlení a nasvícení scény.
Všechno do sebe krásně zapadalo a i Mick Jagger nakonec uznal, že v malém prostoru vše vyzní lépe než na brazilské pláži. „Na velkém pódiu jste prostě odříznuti od bližšího kontaktu s publikem. Marty také chtěl, aby byly kamery všude kolem nás a nepřetržitě nás zabíraly ze všech možných i nemožných úhlů, což je také samozřejmě snazší docílit v malém prostoru než na pódiu velikost fotbalového stadionu,“ říká Jagger.
Na druhou stranu ani malý prostor nazaručoval jednoduché natáčení – pro kapelu i pro filmaře byly dva natáčecí večery opravdu tvrdým oříškem. „Dopředu jsme diskutovali o umístění kamer a hlavním problémem pro nás bylo, že pohybující se kamery zabíraly strašně moc místa. Marty i já jsme chtěli hodně jeřábů a kolejí, po kterých by kamery jezdily, ale v malém prostoru na to nebylo dostatek místa. Když prostě dáte dva velké jeřáby na scénu, tak vám ze scény moc nezbude, takže jsme museli trochu ponížit naše nároky na techniku. Nakonec se nám ale podařilo dát na scénu dostatečný počet kolejnic a trochu se s tou technikou ten první večer sžít tak, že jsme již druhý den pracovali mnohem efektivněji,“ říká Jagger.
Celý proces dokumentování Stounů na scéně ale vyvolal i určité kreativní napětí pro Scorseseho, který se s ním musel vyrovnat ke spokojenosti obou stran: „Chtěl jsem zachytit co nejvíce muziky, ale musíte vycházet z faktu, že když dáte pět kamer před vystupujícího, tak se pravděpodobně stane, že do jedné z nich narazí. Museli jsme tedy pořád zkoušet a nacházet ideální řešení, což nebylo vždy jednoduché, protože kluci byli na turné a já v té době natáčel The Departed (Skrytá identita). V podstatě jsme se dostali společně do jedné místnosti až týden před natáčením, takže jsme museli opravdu hodně zkoušet, kam až se můžeme s kamerami dostat. Nechtěl jsem jim ani trochu překážet, ale na druhou stranu jsem zase chtěl získat ty nejlepší možné záběry. Pečlivě jsem se na natáčení připravil, ale zároveň jsem věděl, že 75 procent nakonec bude úplně jinak.“
Jakmile jsme alespoň v obrysech znali parametry pohybů kamer, tak jsme si stanovili, které kamery budou hlavní. Těch bylo asi sedm nebo osm a ty zbývající pak pokrývaly zbytek tak, abychom zachytili vše podstatné,“ vysvětluje Scorsese.
Producentka Victoria Pearman zase oceňuje Scorseseho cit pro hladký průběh natáčení, kdy museli muzikanti a filmaři pracovat spolu: „Bylo poučné být svědkem tak zřetelného respektu mezi oběma zúčastněnými stranami. Opravdu jsem si tuto spolupráci užila a jsem hrdá na to, že jsem mohla být součástí tohoto projektu.“
„Jednou z pěkných věcí na natáčení bylo to, jak se Marty dokázal vypořádat s uspořádáním kamer. Jsme na kamery za ta léta zvyklí víc než dost, ale přece jen šestnáct kamer namířených na vás najednou už je pořádné číslo, ale my jsme je skoro nevnímali. Prostě jsme neměli pocit, že pracujeme pro film víc, než když točíme třeba klipy,“ říká k množství kamer Keith Richards.
„Marty byl opravdu strašně ohleduplný a spolupráce s ním byla tak nějak samozřejmá. Mám rád i jeho vystupování, někdy působí jako dítě, co vyrostlo na ulici. Prostě působil strašně uvolněně, něco jako jasně, pojďme se tomu zasmát a pak to natočíme a uvidíme, co z toho vyleze. Je to prostě pohodovej chlápek, kterej z vás dostane to nejlepší, ať už je to cokoliv. S ním se cítíte pohodlně i před objektivy takového množství kamer. Kamkoliv jste se na scéně podívali, tam stál obrovský stativ s kamerou a za ní stál někdo, kdo cosi signalizoval někomu jinému. Prostě jsme se museli koncentrovat na hudbu a to bylo přesně to, co po nás Marty chtěl,“ dodává kytarista Ronnie Woods.
Skladby Rolling Stones se často objevovaly ve Scorseseho filmech, jak pozaznamenala producentka Victoria Pearman. „Marty použil jejich písničky v mnoha svých filmech a musím říci, že k jejich hudbě měl vždy obrovský respekt, protože pokaždé úplně skvěle zapadaly k té dané scéně nebo celému filmu,“ říká a Scorsese k tomu dodává: „Použil jsem jejich skladbu Gimme Shelter ve dvou filmech, což je neobvyklé, ale tahle skladba prostě byla jediná, která v obou případech zafungovala.“
„Jejich hudba byla inspirací. Stouni mají velmi silný náboj ve své hudbě a ve zvuku, který vytvářejí – má to něco společného s přirozeností, s jakou je tato kapela složena a jak používá hudební nástroje a samozřejmě Mickův hlas hraje v jejich skladbách velkou roli. První krátký film jsem natočil v roce 1963 a hudba Stounů byla jedním z klíčů pro mé vizuální představy o tom, jak by měl film vypadat. To vše na mě působilo dávno předtím, než jsem je poprvé viděl na vlastní oči. Poprvé jsem je viděl v Madison Square Garden a byl jsem naprosto unesen jejich vystoupením. Jinými slovy při poslechu jejich muziky jsem vytvářel scénáře ve své hlavě,“ říká Scorsese.
Kapela Rolling Stounes rozhodně nepatří mezi nováčky před kamerou. O této rockové legendě bylo doposud natočeno více než osmnáct dokumentů, přesto považují členové kapely tento film za něco výjimečného. „Jde sice pořád o vystoupení naší kapely, ale zároveň je to naprosto prvotřídní rock’n’rollový film,“ uvádí svoje dojmy Keith Richards.
Podle něj to byl právě Scorsese, kdo ho přiměl na kameru zazpívat písničku You Got the Silver. „Pro mě to bylo hodně zvláštní, protože to bylo poprvé v životě, kdy jsem tu skladbu zpíval bez toho, abych hrál na kytaru. Já jsem totiž kytarista,“ směje se Richards. „Někdy samozřejmě zpívám, ale pokaždé k tomu hraju na kytaru. Tohle byla příjemná změna a dobrá zábava.“
Podle producentky Victorie Pearman si Jagger se Scorsesem rozuměli i v jejich až úzkostlivému výběru skladeb pro koncert a film. „Myslím, že Mickova hlavní obava byla, aby šlo opravdu o něco výjimečného, co se skladeb týče, protože šlo přece o Martina Scorseseho a také proto, že se to natáčelo v Beacon Theatre. Plánování a sestavení play listu i proto trvalo poměrně dlouhou dobu a vše se upravovalo až do poslední chvíle, z čehož jsme jako filmaři byli trochu nervózní, jelikož jsme pořádně nevěděli, co přesněn bude kapela hrát a jak to bude vypadat a tudíž ani to, jak rozmístit kamery.“
Ostatně složité rozhodování o tom, co na koncertě hrát a co ne je i součástí filmu a celkem trefně celou situaci vystihuje scéna, v níž Jagger říká: „Marty, neboj, budeme to mít určitě připravený hodinu před koncertem.“
Při zpětném pohledu se Scorsese musí smát nad absurditou, „Snahy být co nejvíce organizovaní za situace, kdy vlastně nikdo nevěděl, co se stane v dalším okamžiku. Museli jsme být připraveni, že se i během koncertu bude skladba písní měnit. Všechno záleželo na jejich pocitech během koncertu, na chuti hrát to nebo ono“ říká Scorsese.
„Byl to opravdu těžký výběr,“ dodává Jagger. „Jde o film, který diváci uvidí buď někde v kině nebo doma na DVD, takže má takovou svou vlastní estetiku a jen těžko můžete předvádět to samé, co byste normálně dělali na velkém koncertě. Problémem bylo, že jsme neměli na turné koncert podobný tomu v Beacon Theatre, takže jsem celý set list museli vytvořit jen pro tuto jednu příležitost. Pak nás také napadlo, že by bylo pěkné mít ve filmu i hostující muzikanty, takže jsme ještě museli přemýšlet, kdo z nich by mohl hrát nebo zpívat kterou skladbu. Kromě toho jsem musel brát v potaz i náš závazek natočit z turné DVD, proto jsem se snažil sestavit set list pro film jiný než jaký byl pro turné a DVD.“
Richards i Jagger ke Scorsesemu vzhlížejí jako k někomu, kdo neponechá žádný detail náhodě a kdo je naprostý maximalista. „I v postprodukci je extrémně opatrný, chce mít všechno do detailu propracované tak, aby z každého záběru dostal ty největší možné emoce. Na druhou stranu nejde o někoho, kdo je direktivní a jen vám říká, co máte dělat. Marty dokáže naslouchat a přistoupit na vaše nápady, spolupráce je slovo, které ho velmi dobře vystihuje,“ doplňuje Jagger.
Film Rolling Stones by měl podle Scorseseho v divákovi při jeho sledování vzbudit dojem, že se nachází na nejlepším místě při vystoupení Rolling Stones na vrcholu jejich kariéry.
„Podstatou pro nás bylo ujasnění, proč tento film vlastně točíme. Nedělali jsme kompilaci ani film o historii kapely. Dokumentů o kapele, ve kterých vidíte muzikanty s nástroji a lidi říkající jak se jim se Stouny krásně pracovalo, bylo natočeno nespočet ale touto cestou jsme jít nechtěli. Chtěli jsme zachytit především jejich muziku a jejich vystoupení, to pro nás bylo nejdůležitější,“ říká závěrem režisér Martin Scorsese.
