Nad rezidenční oblastí kdesi na předměstí Buenos Aires krouží vrtulník a informuje o evakuaci. Vilky obklopené zelení však navozují pocit klidu. Co by se v takto ušlechtilé čtvrti mohlo stát? Díry v plotě, nečekané výpadky elektřiny, náhlá spuštění alarmu nebo nevysvětlitelný útok na auto naproti tomu jasně naznačují komplikace. Mladý argentinský režisér Benjamin Naishtat buduje ve svém suverénním debutu síť událostí, která diváka postupně skličuje tím, jak ho nechává tápat. Snímkem prochází takřka žánrová nálada, v jádru jde ale spíše o podobenství a zprávu o tom, jak lidé ztrácejí kontrolu nad svým chováním, stojí-li tváří v tvář strachu, respektive jeho nejasným příčinám. Film znamenitě pracuje se zámlkami a odpírá informace, po kterých nejvíce toužíme. Výslednou náladu tak můžeme přirovnat ke kouzlu tušeného, ale nikdy explicitně pojmenovaného, jak to známe z filmů Carlose Reygadase. Přistoupíme-li na režisérovu hru, můžeme se leccos dozvědět sami o sobě.