„V čase, kdy život je vpůli své pouti, jsem zabloudil, kolem byl hustý les, já z pravé cesty zabředl v houšť proutí.“ Citát z Dantova Pekla přesně uvozuje stav hrdiny filmu, manažera, stiženého krizí středního věku, jehož existence uprostřed materialisticky vyprázdněného, dekadentního světa novodobého estonského kapitalismu se krok za krokem začíná rozpadat.

Na počátku byl pes, omylem přejetý cestou z otcova pohřbu, a útěk do lesa, kde ho chtěl Toník ukrýt. Desítky uťatých rukou, které tu našel, byly ale jen začátkem jeho cesty ke kořenům vlastní morálky, začátkem fantaskní, halucinogenní odysey, během níž se ubohý Toník postupně vzdaluje konkrétním osobám a vztahům svého života a noří se hlouběji a hlouběji do (sur)reality symbolů a alegorií. Režisérova obrazově fascinující černobílá úvaha o skutečné povaze dobra je stejně intelektuálně stimulující jako hravě úsměvná a peklo, do nějž ústí, je nevyhnutelné.