Rok 1962 a uvedení snímku Nikutai ičiba (Obchod s masem) bývají považovány za počátek pinku filmů. Divácká poptávka po nové sortě prvoplánově lechtivých filmů strmě rostla, čemuž paradoxně napomáhaly zprávy o zásazích policie, která tituly obsahující obscénní záběry zabavovala v kinech a některé producenty zavírala do vazby. Ze čtyř titulů v prvním roce se výroba závratnou rychlostí vyšplhala na 213 v roce 1965. Pokračování jedné aféry vyrobila firma Kokuei, jež spolu s Ókura Eiga a Šintóhó představuje jediné pinku společnosti z raných let, které se udržely až dodnes. Snímek vznikl jako nepokrytá dojná kráva navazující na úspěch o rok staršího titulu Džódži no rirekišo (Pojednání o jedné aféře, 1965), režírovaného Kódžim Wakamacuem. Nejedná se ovšem o sequel, jenž by navazoval na osudy postav či události z předchozího vyprávění, nýbrž jde o variaci na totožný příběh i některé konkrétní scény. Wakamacuův hit proslul esteticky sugestivní sekvencí znásilnění v zasněžené krajině, takže „pokračování" divákům předkládá podobně koncipovanou pasáž odehrávající se na písčité pláži. Vyprávění je další variací na cestu ženy z venkova do města, kde ji čekají ještě horší útrapy než doma. Stejně jako v případě Wakamacuova snímku představuje Pokračování jedné aféry konzervativně exploatační pohled na Japonsko 60. let. Totožné prvky a motivy producenti ještě zrecyklovali v Šin - Džódži no rirekišo (Nové pojednání o jedné aféře, 1967). Režisér Kan Mukai začínal jako dokumentarista, ale natáčel především inscenované vzdělávací filmy. V oblasti pinku debutoval v roce 1965 titulem Niku (Maso), jež byl spolu s Esa (Návnada, 1966) ve své době distribuován na Západě. Režíroval ale také jeden z nejosobitějších filmů žánru, bizarně zneklidňující melodrama o pomstě Burú firumu no onna (Žena z porna, 1969). Jako mnoho jiných filmařů v roce 1965 založil vlastní produkční společnost Mukai Productions. Po jejím zániku v roce 1979 založil Šiši Pro s cílem poskytnout zázemí novým talentům. Začínali zde respektovaní režiséři žánru jako Hisajasu Sató, Šúdži Kataoka či Jódžiró Takita, jenž se posléze prosadil v hlavním proudu a získal Oscara za film Průvodce (Okuribito, 2008).

Jiří Flígl