V druhé části Kokerské trilogie se režisér vracel „na místo činu" a v oblasti poničené zemětřesením pátral po chlapcích z prvního dílu. Poslední část se naopak vydává do „zákulisí" dílu předchozího a cele se věnuje drobným problémům provázejícím jeho natáčení. Jestliže už v předchozím snímku Kiarostamí problematizoval rozdíl mezi filmovou postavou a jejím představitelem, zde se iluzivní povaha filmového umění vyjevuje zcela explicitně a na ještě promyšlenější úrovni. Inscenovanost filmu se odhaluje hned v úvodu, kdy jedna z postav promlouvá do kamery a říká, že ona bude hrát filmového režiséra. Už na začátku se tedy nabourává iluze neproblematicky autentického pohledu na věc. Pod olivovníky dotváří svérázný triptych, který kromě všech dalších otazníků vyvolává specifické pochybnosti ohledně statusu jeho jednotlivých částí. Povaha každého filmu se - přestože fungují samostatně a samy o sobě představují jedinečná díla - radikálně proměňuje se zhlédnutím toho následujícího. V tomto snímku už režisér nebuduje iluzi vyprávění směřujícího k nějakému cíli, byť zpočátku lze opět vytušit jádro určité zápletky. Tím jsou potíže při obsazování některých rolí a snaha najít vhodné kandidáty. Celé dění se točí kolem natáčení jediné scény ze Život jde dál a na základě této jednoduché premisy Kiarostamí přemítá o vztahu herce a postavy, kterou hraje, i o vztahu fragmentu a celku. Postavy hrající sebe sama sice patří do škatulky „filmu ve filmu", zde se však proti zvyklostem žánru jedná o skutečný film a navíc fakt, že jde o neherce, zvláštním způsobem nechává dílo přesahovat samotné hranice filmové iluze. Herci tu jsou a zároveň nejsou sebou samými - kupříkladu se na detailech ukazuje, že věci, které v předchozím filmu byly vnímány jako odraz skutečnosti, jsou inscenované a hrané podle pokynů režiséra. I když, můžeme si být jisti, že to nebyla skutečnost, a fikci z toho nevytváří až toto dílo? Právě neznalost skutečného pozadí vzniku filmu nutí diváky neustále se ptát a aktivně se vztahovat k prezentovanému dění. Nejen že se mnohokrát zdůrazňuje, že „herci" nejsou schopni zahrát cokoli, co se - byť v drobnostech - rozchází s tím, co skutečně zažili, ale výraznou roli tu hraje i zvláštní vztah, který mají k vlastnímu účinkování ve filmu. Skrze tyto maličkosti se vyjevuje o mentalitě místních lidí více než v leckterých společenských dramatech, která si vhled do dané kultury vetkla jako hlavní cíl. Podobně jako v předchozích dílech nechybí ani drobné drama, byť tentokrát mnohem méně vyvolává očekávání jasného rozuzlení. Představitel roličky manžela ze Život jde dál se tu stává hlavním aktérem a na jeho chování se vyjevuje, že to poslední, co místní lidi láká na natáčení, je touha po slávě. Hosseinovou hlavní snahou není zaujmout oko kamery a režiséra, ale jeho filmovou manželku, aby se stala manželkou opravdovou. Umění a život, realita a fikce se prolínají a hranice přestává existovat.