V období vrcholícího ekonomického neoliberalismu, kdy se Argentina řadila k hypotetickému „prvnímu světu", kde veškeré pohodlí a luxus byly na dosah ruky, byl argentinský film pro společnost prostoupenou pomíjivým úspěchem a zvětšujícími se sociálními rozdíly naopak jednou z mála možností odreagování. Za těchto okolností se mladí argentinští režiséři, kteří měli na svém kontě jeden nebo dva filmy, vzájemně povzbuzovali v zachycování všeho toho, co bylo důsledkem neoliberálního modelu: šetření, chudoba a vytlačování na okraj společnosti.

Pizza, pivo, kouř je, vedle dalších úspěšných děl, film, který na tuto nespravedlnost poukazuje nejjasněji. Mezi jeho přednosti patří fakt, že pozoruje každodenní realitu bez falešného líčení či umělé estetiky. Důraz klade na věrohodnost ulice a toho, co se odehrává tady a teď. Mladí režiséři si dovolují zkoumat celou společnost, ale také se zaměřují na své vrstevníky, na mladé lidi, kteří neměli takové štěstí jako oni, ale se kterými je spojuje věk. Film, jenž obnovuje statickou kameru jako základní prvek vyprávění, rovněž znovu objevuje město jako prostor existující, avšak pro některé jeho obyvatele zakázaný. Věnuje se jazyku jako tématu (jak se vypráví příběh, jak mluví postavy v příběhu) a generaci, jíž se krvavá argentinská vojenská diktatura přímo nedotkla, ale jež musí čelit jejím škodlivým důsledkům. Proto je příběh Cordobése, jeho přátel a těhotné ženy příběhem těchto lidí, ale zároveň i tisíců dalších, kterým se nedostalo zrcadla, do kterého by se mohli podívat.

Až nový argentinský film Pizza, pivo, kouř či díla režisérů, jako jsou Raúl Perrone nebo Alejandro Agresti, jim tuto chybějící tvář ukázaly. Každodenní svět, kde zločin se zdá být jedinou alternativou a kde příslib řešení může existovat pouze z úst lásky, třebaže by ve zločinu a v možnostech samotné společnosti již žádný návrat neexistoval.