Teprve v přímém srovnání s tematicky příbuznými snímky lze zodpovědět otázku, nakolik byl nebo nebyl Gustav Machatý se svou legendární Extasí původní. Jenže kolik dnešních diváků zná například Píseň života z plátna a ne jen z dobových recenzních zmínek, které ji jako možný inspirační zdroj uvádějí? Kritici třicátých let si samozřejmě nemohli nepovšimnout, že už Píseň života postavila do centra dvojici, v níž Ona je přirozeně cítící mladá dívka, kterou svatba s představitelem skrz naskrz prohnilé měšťácké třídy hrozí "zaživa pohřbít", zatímco On je činorodý muž techniky, statný budovatel Pokroku. Tuto roli hraje navíc v obou filmech stejný herec, Aribert Mog. Zatímco Extase bude ovšem v podstatě narativním hraným filmem, je Píseň života, ve shodě s názvem, spíš jakýsi rousseauovský hymnus na hravou, živočišnou vitalitu ve světě počínající moderny, vzývané s nezkaleným, až naivním optimismem. Styl prozrazuje vliv brechtovské estetiky (zejména v písňových vstupech Ernsta Busche), především je ale "výkladní skříní" všech známých optických a akustických experimentů z této nejranější fáze zvukového filmu. Z umírněnosti, zralé tvůrčí rozvahy a citlivého nakládání s výrazovými prostředky Píseň života obviňovat rozhodně nelze. Čirý avantgardismus, který by se svou sveřepou urputností zabrousil hluboko do vod "kouzla nechtěného", se hned tak nevidí. V tomto dávkování dokonce možná vůbec.