Po smrti německé choreografky a tanečnice Piny Bausch (1940–2009) natočil Wim Wenders snímek, který fascinujícím způsobem dokumentuje „posmrtný život“ tvůrčí osobnosti. V paměti těl členů souboru, který s Pinou po desítky let srůstal, se autorská vize přelévá do podoby organismu, jehož „nesmrtelnost“ zpečeťuje filmová kamera. Wenders, jenž svůj zájem o uměleckou scénu prokázal v řadě dalších snímků, připomíná výstupy ze slavných představení souboru. Nechává však protagonisty uprchnout z jeviště a infikovat realitu jejich domovského Wuppertalu. Z výpovědí členů vyplývá, že spolupracovat s Pinou Bausch znamenalo podřídit se intenzivnímu, dlouhodobému tlaku. Tanec v jejím pojetí přestávaly limitovat fyzické dispozice či věk, ale stal se projevem života.