Sny, představy a skutečnost slovenské metropole za války v obrazové a myšlenkové stylizaci surrealistické „pohádky" podle Tatarkovy literární předlohy z roku 1945. Přes množství symbolů, narážek a jinotajů je zobrazen postoj skupiny mladých surrealistů vůči dusnému ovzduší, od kterého se distancovali orientací na hledání výlučných zdrojů tvorby. Ztělesňuje je Anabella jako symbol krásy, duchovního dobrodružství a ideálu. Tajemná múza vstupuje excentrickým mladým básníkům a malířům do života a tvořivého azylu, aby pro ně zůstala navždy touhou, představou a snem. Sama se vznešeného údělu múzy vzdává, aby si zachránila život po boku muže pohybujícího se s jistotou na zemi i ve vlastním nitru - ,,takyumělce": nájemného řemeslníka. Její lidský osud je elitní skupině lhostejný: chtějí se inspirovat, vzrušovat a ne rozptylovat skutečností, která pálí.

Nekonvenčně komponovaný film o svobodě a poslaní umění, o tvorbě a rutině, o léčivé a tvořivé síle lidských vztahů hlavně v období totální vnější destrukce) je průkopnickým experimentem, který však nenašel výraz pro hodnoty surrealismu a zůstal bez následovníků. Svět filmu je rozdělený na tři zóny: Anabellinu objektivní, Tristanovu surrealistickou a Havranovu s jeho „extrémem angažovaného netalentu“ v touze společensky se osvědčit modeluje sochu jakési politické celebrity), přičemž Anabelle se příčí jak surrealistické žonglérství, tak přičinlivý amatérismus.