Režisér Julien Duvivier se začátkem léta roku 1945 vrátil z emigrace do Evropy, aby zde natočil film s Vivien Leigh. Kvůli její nemoci bylo natáčení odloženo a režisérovi byla nabídnuta Pastorální symfonie nebo adaptace románu Georgese Simenona Les fiançailles de M. Hire (Zásnuby pana Hirea). Nakonec si vybral druhou možnost a renomovaný scenárista Charles Spaak se ujal scénáře. Film byl přejmenován na Paniku a natáčení probíhalo v napjaté atmosféře. Již v roce 1945 byli totiž ve francouzském tisku pranýřováni režiséři Jean Renoir, René Clair a Julien Duvivier za to, že svou emigrací zradili vlast. Vše přerostlo do dlouhodobého sporu a vzájemného napadání, což se mimo jiné podepsalo i na filmu. Štáb se uchýlil do studií Victorine v Nice, kde byla postavena pařížská čtvrť Villejuif, ale ani na jihu Francie se nedalo skrýt před houstnoucí atmosférou ve společnosti, která se propadala do vzájemného obviňování z kolaborace s nacisty. Julien Duvivier evidentně velmi trpěl nesmyslnou štvavou kampaní, jež byla vedena téměř mezi všemi filmaři navzájem. V rozhovoru z prosince 1946 (film měl premiéru 15.1. 1947) vysvětloval, proč se rozhodl pro tak pochmurný námět, který částečně pojal jako návrat k poetickému realismu: „Bylo to pro mě nevyhnutelné rozhodnutí. Vrátil jsem se z Hollywoodu, kde jsem pět let natáčel optimistické filmy končící happy endem. Chtěl jsem zpracovat látku, která by odrážela dobovou atmosféru. Vím, že je jednodušší natáčet filmy poetické, milé a okouzlující, kde by vynikla líbivá kamera, ale svou povahou jsem přitahován tématy hořkými, temnými a drsnými. O čem je Panika? O tom že lidé nejsou milí, že dav je shluk hlupáků a že nezávislí lidé se vždy mýlí a že vždy skončí jako součást stáda. Nacházíme se daleko od hodných lidí, ti vyvádí v hollywoodských filmech, ale žijeme v době, kdy se lidé nemají rádi!" Již za okupace se ve Francii mluvilo o temném poetickém realismu, který v tomto filmu i díky mistrovskému herectví Michela Simona nabývá velmi aktuálních konotací. A kromě toho Duvivier asi mimoděk vytváří modelový příklad filmů tradice kvality. Zde máme ale možnost sledovat bezpochyby to nejlepší, co mohla francouzská kinematografie ve druhé polovině 40. let nabídnout. - David Čeněk