Ve třetím sociálně kritickém filmu Panelové vztahy se Béla Tarr vrací k černobílému materiálu korespondujícímu s bezútěšným šedivým životem protagonistů. Sociální kritika zde však není hlavním tématem. Režisér nereflektuje krizi celé společnosti, jež by se odrážela do mezilidských vztahů, zdrojem problémů jsou samotní lidé, kteří si přestávají rozumět kvůli sobě samým. Režisér nám podobně jako v Rodinném ohništi (1979) představuje manželský pár, ovšem životní situace hrdinů Panelových vztahů je odlišná, koneckonců se ocitáme v jiné společenské situaci. Coby zajištění příslušníci střední vrstvy žijí v panelovém domě na sídlišti, muž má slušné zaměstnání, žena se doma stará o dvě děti. Přesto všechno nejsou ve společném svazku spokojeni a rodina pro ně není tím zázemím, jakým by měla být. Scéna z manželova povolání navíc ostře kontrastuje s představou o pracujícím lidu v zemi reálného socialismu. Hrdina chce odejít vydělávat do Bulharska, což jeho manželka, trpící v domácnosti, velmi těžce nese. Oba mají svou představu o lepším životě, nicméně nedokážou své sny spojit v jeden. Protikladné jsou jejich postoje k životu, manželství, partnerovi samotnému. Uzavřené a ostře ohraničené sídliště drží protagonisty v zavedených stereotypech, z nichž téměř není úniku. Elipticky vystavěná kompozice vyprávění vytváří z celku sled epizod z neměnného života. Tarr se nesnaží o psychologické prokreslení jednotlivých charakterů, ale zajímá ho jejich vztah k ostatním lidem, k okolnímu světu, přitahuje ho samotná existence. Na rozdíl od předchozích sociálně kritických titulů autor obsazuje herce, nicméně s nimi pracuje stejným způsobem jako dříve s neherci. Prostor tedy opět dostává improvizace . Vedle ní se objevuje řada dalších postupů uplatněných již dříve - např. práce s detailními záběry nebo hrdinčina monologická zpověď, jež dává vzpomenout na vyznání manželů z Rodinného ohniště.