V roce 1935 došlo v Brazílii k vojenskému povstání a antikomunistickým represím. Spisovatel Graciliano Ramos byl již dlouho trnem v oku fašistickým skupinám, které nyní využívají situace, jež jim umožňuje jeho uvěznění. Film byl natočen podle...

Popis

V roce 1935 došlo v Brazílii k vojenskému povstání a antikomunistickým represím. Spisovatel Graciliano Ramos byl již dlouho trnem v oku fašistickým skupinám, které nyní využívají situace, jež jim umožňuje jeho uvěznění. Film byl natočen podle stejnojmenného autobiografického románu autora Vyprahlých životů.

Premiéra filmu v roce 1984 znamená velký úspěch pro Nelsona Pereira dos Santose. Návrat k formální vytříbenosti je ve Vzpomínkách z vězení doveden k dokonalosti. Kamera vyniká citlivým navozením autentické atmosféry a silnou expresivitou. Už jen nápad použít v úvodu a na závěr hudební variaci na národní hymnu je pro domácí obecenstvo strhujícím zážitkem. Tehdy již klasik brazilské kinematografie se vrací k svému tématu nejvlastnějšímu – obrazu země a jejího vývoje. Vzpomínky z vězení mají v sobě trochu ze všeho: obrazy z chudinských předměstí, ze života mulatů, migrujících dělníků nebo indiánů. Nicméně zatímco ve svých filmech z 50. a 60. let chtěl být režisér pozorovatelem, tudíž také vkládal do děje zcizující prvky, aby zabránil nežádoucí identifikaci diváka s individuálním hrdinou, zde je hlavní hrdina zřejmý – novinář Graciliano Ramos. Po třiceti letech ve svém čtrnáctém celovečerním filmu má režisér poprvé jasného mluvčího svých myšlenek. Nejde o autorovo alter ego, ale souhlas s postoji. Děj (v knize rozprostřen na pět set padesát stran) je citlivě zhuštěn, aby se uspokojivě vešel do „pouhých“ tří hodin a čtvrt. První hodina (první část knihy) je popisem cesty do vězení, druhá hodina se odehrává ve věznici v hlavním městě (odpovídá druhé a čtvrté části knihy) a třetí hodina (třetí část knihy) je vyplněna událostmi z vězení Ilha Grande, kde byli političtí vězni. Tyto změny oproti literární předloze prospěly dramatičtějšímu spádu. Graciliano Ramos sepsal vzpomínky v roce 1946, tedy deset let po svém zatčení. Poznámky si dělal již během věznění. Bohužel zemřel, aniž by napsal poslední kapitolu o propuštění na svobodu. Avšak Nelson Pereira dos Santos se rozhodl příběh dokončit. V kontextu jeho díla zaznamenal tento rozsáhlý opus nečekaně kladnou odezvu. Byl uveden na festivalu v Cannes, kde sklidil dlouhotrvající potlesk a cenu mezinárodní kritiky spolu s Paříž, Texas Wima Wenderse. Pro brazilského režiséra to znamenalo návrat do doby slávy Vyprahlých životů. Nyní byly opět okolnosti příznivě nakloněny a jejich výsledkem je silný film po stránce obsahové ale i díky své okouzlující obrazové výmluvnosti.