Ačkoli Poeovy hrůzostrašné povídky známe hlavně ze směšných barvotiskových přepisů Rogera Cormana (většinu nám nabídla televizní obrazovka), občas se vynoří dílo, jehož režisér si pověstnou předlohu - v tomto případě Pád domu Usherů (překládáno též jako Zánik domu Usherů) - přetvoří k obrazu svému a vtiskne mu svou osobitost. Tak kdysi postupoval nejen Jan Švankmajer, ale dávno před ním i Jean Epstein. Zatímco Švankmajer v krátkém filmu Zánik domu Usherů (1980) akcentoval motiv oprýskávající se omítky jako symbol neodvratně postupujícího zmaru, Epstein v Pádu domu Usherů (1928) zdůrazňuje poetickou, snovou linii původně strašidelného příběhu, aniž by tím potlačoval jeho původní žánrové vymezení. Ve svém příběhu dokonce sloučil motivy z dvou Poeových povídek - včetně zlověstného portrétování mladí ženy, z níž uniká život tím silněji, čím blíže se obraz blíží svému dokončení.

Pád domu Usherů bývá považován za ukázkový ve spojení plenérových záběrů s důmyslným vypravěčstvím. Epstein postihl studený jarní svit v bahnitém okolí Sologne, kde našel pro natáčení vhodné prostředí připomínající chladné anglické scenerie. Důležitou roli přiřkl scénografickému pojetí: svíce v rozlehlých, leč pustých zámeckých místnostech vybudí napjaté očekávání, lenivě pozvolné, zpomalené projíždění těmito prostorami naznačují odvěkou nehybnost. Epstein si důmyslně pohrává se změnami osvětlení, s detaily jednotlivých předmětů, s rozvířeným listím i vypadávajícími se knihami. Ve starobylosti stylizovaných dekorací (dokonce se vyskytne značně přehnané přirovnání ke slavnému německému filmu Kabinet dr. Caligariho!) nachází zvláštní půvab, jakkoli předurčený zmaru, uzavírající celé vyprávění pod klenbu ztěžklé noční můry. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Epsteinovým asistentem byl mladičký Luis Buňuel - teprve sbírající první zkušenosti - těsně před tím, než veřejnost ohromil surrealistickou vizí Andaluský pes.