Jan Novák nemá příliš zapamatovatelné jméno. Možná ani na role, které jako dítě ztvárnil si nikdo nevzpomene. A přitom jediný pohled na starší televizní inscenaci každému vybaví známou dětskou tvář. Zejména generace dnešních dvaceti a třicetiletých si vybaví inscenace, kterými byla "odkojena", jako Jak Kačenka hledala tátu, Bráška, Rohy, Jehla... Všechno to jsou inscenace osmdesátých let, s typickou televizní estetikou, ale skvělým hereckým obsazením (L. Skořepová, J. Brejchová, P. Štěpánek, J. Dvořák...)

Jsou samy o sobě vlastně dokladem o době, ve které vznikly. Honza Novák na toto období vzpomíná s úsměvem, a sám o sobě prohlašuje, že to nebylo žádné hraní a že je druhá liga. Film pro kina, ve kterém hrál, a na který "na jediný se rád podívá znova, protože je "krásnej", je známý Menzlův Konec starých časů. Honza vzpomíná na jeho vznik jako na nejkrásnější zážitek, jak Jiří Menzel v nostalgicky laděném klidném tempu režíroval skutečné herecké špičky (Abrahám, Labuda, Hartl, Hrušínští, Adamíra...). Honza Novák od té doby žádnou nabídku nepřijal, dal se na studium medicíny, oženil se a odstěhoval do poklidného Mělníka. Poslouchá Spirituály, přivydělává si výukou na počítačích nebo jako noční vrátný a každý den dojíždí meziměstským autobusem do školy. A nestěžuje si.