Filmem Slnko v sieti (1962) začíná plodná spolupráce Štefana Uhra, Alfonze Bednára a Stanislava Szomolányiho. Jejich druhým společným filmem byl Organ, jehož hlavní postavou je polský vojenský sběh, který si přivlastnil identitu mrtvého mnicha Felixe a přichází do kláštera, aby zvěstoval, co se stalo se skutečným mnichem. Mniši mu poskytnou azyl, mj. i proto, že „nový" bratr Felix byl obdařen výjimečným talentem. Jeho hra na varhany vyvolává úžas a mniši ho posílají do města, kde má hrát v kostele. Mnich Felix hraje a hudba mu pomáhá zapomenout na zlo za zdmi kostela, vytlačuje čas světský a do uvolněného prostoru místo něj vpouští čas sakrální. Jeho hra fascinuje Nelu, zbožnou dceru regenschoriho Bachňáka, která se pokorně oddává hudbě, aby nemusela myslet na nadcházející sňatek s místním funkcionářem. Regenschori ví, že se jeho dcera vdává za muže, kterého jí vybral, a dobře ví, že ho nikdy nebude milovat. Ví i to, že mezi ním a Nelou stojí mnich Felix, který ho svou virtuózní hrou na varhany nechtě zbavil jeho společenského postavení. Nenávidí mnicha a jeho nenávist způsobí Felixův útěk a Nelinu smrt. Hudba, která tolik zušlechťovala lidského ducha, tak paradoxně vyvolala nenávist, závist a způsobila smrt.

Příběh, který Organ vypráví, je příběhem dvou mladých lidí a jeho smysl se konstituuje protiklady genialita-průměrnost, sakrální-světské a dobro-zlo. V kompozici filmu sehrává vedle výborných hereckých výkonů herců i neherců mimořádně důležitou roli i hudba. Její autor, mimochodem vynikající varhanní virtuos Ján Zimmer, použil ve filmové hudbě motivy z děl J. S. Bacha s tím, že hudba významově koresponduje s výjevy z fascinujících fresek gotických kostelů v Levoči, Bardějově a Jindřichově Hradci. Synergie mezi obrazem, slovem a hudbou zplodila dílo, které se právem řadí k tomu nejlepšímu v dějinách slovenské kinematografie.

Peter Michalovič