Antonio, starý tak, že „šedesát dní působí jako věčnost“, očekává v útulné vesnické usedlosti návštěvu svého syna, který ví, že otec nemusí už dlouho pobývat mezi živými. To však nebrání vzájemným drobným neshodám ani staříkově svérázné umanutosti, s jakou dělá vše, po čem zatouží. Proč by měl bilancovat, když mu okolí nabízí tolik možností vyžití? Neblahé vyhlídky zde přirozeně koexistují se slunečnou, ale nikoli naivně optimistickou náladou. Snímek, podobně jako Podzimní velryby (The Whales of August, 1987) Lindsaye Andersona, ukazuje, že stáří může navzdory všem neduhům představovat plnohodnotnou životní etapu, i když pro mladší hrdiny a diváky je to možná nepochopitelné. A ačkoli to může vypadat banálně, každý hrdinův krok zde zavdává důvod k radosti a stejně jako vrzání dveří či přirozená uctivost mužových blízkých dotváří útulnou náladu díla.